John Corabi And Friends

29.4.2026 – Bounty Rock Café, Olomouc
Text: Jan Zahradil
Foto: Ladisla Šimurka
Publikováno: 11.5.2026

JOHN CORABI je u nás znám nejvíc jako dlouholetý frontman superskupiny Dead Daisies (od 2015, s přestávkou 2019-23), někteří si ještě vzpomenou na jeho dávné angažmá u Mötley Crüe (1992-96). Ve skutečnosti má ale tento americký kytarista a zpěvák za sebou několik desetiletí dlouhou, střídavě úspěšnou cestu rockovým světem se zastávkami v dnes již pozapomenutých sestavách (skupina Scream), při spolupráci s „kissáky“ Bruce Kulickem (Union), Ericem Singerem (Eric Singer Project), na kytarovém postu u Ratt, v různých krátkodobých, leč hvězdných sestavách typu Brides of Destruction (+ Nikki Sixx, Tracii Guns, Scott Coogan) nebo  Cardboard Vampyres (+ Jerry Cantrell, Billy Duffy, Chris Wyse) a dalších projektech.

Je proto s podivem, že první regulérní sólové album (když nepočítáme jedno „unplugged“ a jeden „živák“, převážně s covery) vydal až letos v dubnu, doslova pár dní před svými sedmašedesátými narozeninami. Jmenuje se New Day a skoro nic na něm nepřipomíná Corabiho hard-rockovou či glam-metalovou minulost. Většina těch písniček by se s klidem vešla na nějaké album Lynyrd Skynyrd nebo Aerosmith, aranžmá jsou barevná a nápaditá, nástrojově bohatá, zvuk přesně nadávkovaný a Corabiho hutný, ostrý, leč citlivý zpěv to všechno korunuje. Lví podíl na tom má zřejmě producent alba, kytarista Marti Frederiksen, který psal a produkoval právě pro Aerosmith (ale i pro řadu dalších, včetně country hudebníků) a na Corabiho album přispěl i kytarovými party.

Současně vyrazil Corabi se svou vlastní kapelou na turné a budiž zde opět vyslovena chvála Dušanu Neumannovi, který jej na cestě mezi vystoupeními v Polsku a v Maďarsku stáhl na koncert ve svém olomouckém Bounty Rock Cafe.

Pod názvem „Friends“ dovezl Corabi do Olomouce opravdu špičkovou sestavu muzikantů. Považte: za bicími Troy Luccketta (Tesla), u kláves Paul Taylor (Winger), s basou na krku Michael Devin (Whitesnake, Dead Daisies) a na kytaru Jeremy Asbrock, který hrál mj. s Gene Simmonsem nebo Ace Frehleym. Od začátku bylo jasné, že tohle může dopadnout jedině dobře. A taky že jo.

Hráli cca 80 minut, bez přídavku (to oceňuji, opakované vyplácávání nemám moc rád). Zhruba půlku repertoáru, šest kousků, tvořil materiál z alba New Day. Vedle nich zavzpomínal Corabi v dalších skladbách na svá další angažmá: vzal to od Scream přes Mötley Crüe a pozdní devadesátkové Union až po současné Dead Daisies. Občas kapele vypomohl na doprovodnou kytaru, střihl si i krátkou dvoupísňovou akustickou vložku.

Nejlepší koncerty jsou ty, kdy vás najednou překvapí, jak rychle jste se ocitli až na jejich konci. Ani jednou se nepodíváte na hodinky, ani jednou si neodskočíte k baru, protože je vám podvědomě líto, byt´ i jen nakrátko, přerušit to spojení, které jste s kapelou na pódiu navázali. Tohle byl ten případ. Žádné instrumentální exhibice, žádné desetiminutové sólo na bicí, žádné vtipné průpovídky nebo oslí můstky. Koncert plynul jako klidná, leč mohutná řeka, skladby logicky navazovaly jedna na druhou, sehraná parta starých profíků neměla potřebu ani sobě ani publiku cokoliv dokazovat. Jak se říká, ani jednou jim „nespadl řetěz“.

Musím přiznat, že pod dojmem z celého vystoupení, jsem si v následujících dnech začal opakovaně pouštět (vlastně poprvé pořádně) to jediné album, které Corabi v roce 1994 natočil s Mötley Crüe. Kritika ho ve své době strhala, posluchači nepřijali – a mně dnes přijde výborné, vlastně i lepší, než osmdesátková hair – metalová produkce této slavné party. Budu pokračovat s jeho dalšími dostupnými nahrávkami, asi jsem Mr. Corabiho doteď trochu podceňoval. Zkuste to taky.