První Hoře

24.4.2025 – Rock Café, Praha
Text: Petr Šimák
Foto: Jiří Šimák
Publikováno: 2.5.2025

„Čerti jsou malovaný, maj’ veliký hlavy“ zpívá Milan Urza v jedné z písní na novém albu. S kapelou PRVNÍ HOŘE, jejichž koncerty bývají vskutku zábavné večírky plné veselí, se ale není třeba bát ani čertů. Nejinak tomu bylo minulý čtvrtek v Rock Café, při křtu sedmé studiové desky Achtung, Sultan!, která úspěšně navazuje na sedm let starý počin Křehký mechanismus pozemského štěstí.

Březnová zastávka První hoře v Rock Café k jejich pětadvaceti letům na scéně se příliš nevydařila. Myslím, že nejen mě, ale i kapelu zarazilo, jak řídký byl počet hlav v publiku. Energie tak neproudila ani v jednom směru a celkově se to zkrátka nesešlo. Což se občas holt může stát. Byl jsem proto docela zvědavý, jak druhý koncert na Národní třídě v tak krátkém sledu dopadne ve čtvrtek večer.

Odstartovala ho Maškaráda, díky svižnému refrénu ideální zahřívací píseň na úvod, následovaná Už to slyším, jemnějším kouskem, který kupředu pohánějí výrazné bicí. Podstatně lépe zaplněný klub než minule na obě písně od počátku skvěle reaguje.

S pokřtěním nového alba se neotálí a tak se hned vzápětí na pódiu objevují písničkářka z Valašského Meziříčí Lucie Redlová, kráčející ve stopách slavného táty Vlasty, a zvukař a producent Aleš Hyvnar, jenž celou desku technicky zaštítil. “Slyšela jsem, že kapela prý hraje v kostýmech, tak jsem taky přijela v kroji, ale koukám, že jsem skoro jediná”, komentovala s úsměvem Lucie fakt, že kromě Pana Klauna vystupují ostatní členové už poměrné dlouho v civilu. I tak pokřtila album přivezenou slivovicí a na svou mandolínu doprovodila kapelu při písni Hochštapler. Aktuální desce patřil celý první blok playlistu a zaznělo z ní celkem deset písní. Na Velkýho developera vyměnil Pan Klaun futuristické brýle za ochranný celoobličejový štít a asi věděl proč – tvrdší hitovka je naživo úderná úplně stejně, jako svého času podobný Absurdistán. Medákův dvojkopák v jejím závěru budiž důkazem. A stejně dobře fungují i disco funky vypalovačka Malovali čerty nebo dadaistický bizárek Osolen. Tou dobou byli už všichni v publiku i na pódiu v té správné provozní teplotě a kapela už po celý zbytek večera nesundala nohu z plynu. A to ani při následné písni Prastarej Noe, opět o něco klidnější skladbě, která v sobě ale ukrývá spoustu skvělých momentů – krásné kytarové harmonie Milana Urzy, rytmicky nápadité bicí, basu jako zvon i skvělé podkresové klávesy. Tahle zpočátku možná méně nápadná píseň roste a sílí s každým dalším poslechem. Nádhera! To samé platí i o Neboj se stínů – se skvělým kytarovým sólem, chvílemi až tribálními bicími a vesmírnými klávesami jde o další kompoziční lahůdku. Písně z nové desky uzavírají anglicky zpívaná rockabilly záležitost Yummy Yummy a další dada-bizár Prase s kamerou. Hravá, hitová a dá se na ní zatrsat, čehož publikum s nadšením využívá. V budoucnu bez debat stálice všech koncertů.
Ze starších věcí sáhli kluci po dlouhé době po avantgardním výplachu Proč zrovna já, po němž se na pódiu podruhé objevila Lucie. Poučena z předchozí návštěvy také ona už jen v civilu zahrála vlastní tvorbu, moravskou lidovku jako víno. Ta do dramaturgie celého večera naprosto skvěle sedla a Lucie si zahrála i v následné skladbě Černej Petr.

Křídla, Němohra, Don Quijote a Diskokoule tlačili svou obří energií celý večer pomalu k závěru. Pod nátlakem hlasivek všech přítomných se kluci na pódiu objevili ještě s přídavky Klavíry a Malej pán. Čas byl, bohužel, neúprosný, takže tohle byly opravdu poslední dva kousky večera. Nový materiál funguje i naživo skvěle a při srovnání nejnovější tvorby s tou starší, sahající tentokrát do roku 2006 k albu Comedia dell’ arte, je úžasné sledovat, jak veliký žánrový rozptyl kapela za ta léta má. První hoře jsou zpět v plné palbě a deska Achrung, Sultan! byla pokřtěna opravdu znamenitě.

Celá fotogalerie: