Flamengo Reunion Session v Malostranské besedě

1.10.2025 – Malostranská beseda, Praha
Text: Luboš Hnát
Foto: Mia Feres (ilustrační foto)
Publikováno: 9.10.2025

Vybrat si z nabídky pražských rockových klubů bývá někdy zatraceně těžké. Tahle situace nastala prvního října. V Lucerna Music Baru koncertoval Ian Paice s projektem Purpendicular, Malostranská beseda zase hostila FLAMENGO REUNION SESSION. Po důkladném zvažování jsem zvolil druhou možnost.

O téhle partě bylo na Rockovém světě už napsáno hodně. Nicméně pro připomenutí: Skupina vznikla v roce 2021 okolo dvou původních členů kultovního Flamenga: Pavla Fořta (kytara) a Vladimíra „Gumy“ Kulhánka (baskytara), doplnili je: Honza Holeček (zpěv, klávesy), Jiří „Zelí“ Zelenka (bicí, vokály) a Vladimír „Boryš“ Secký (saxofon, flétna, vokály).

Koncert začal několik minut po osmé hodině, zahájila ho předělávka od Stevieho RayeVaughana. Nevzpomínám si, že bych ji někdy od kapely slyšel. Že by po letech docházelo k postupné změně repertoáru? Bylo by to jen dobře. Další písně Skelligton od Colossea a I’am The Walrus od Beatles na koncertech Flamenga Reunion Session znějí pravidelně.

K vlastní tvorbě skupina sáhla při Týden v elektrickém městě, Too Much Love Is A Bad Thing a také zbrusu nové We Gotta Take It, na kterou byl nedávno natočen klip s hostujícím Norbi Kovácsem. Mimochodem novou písničku složila kapela po dlouhých třiapadesáti letech: hudbu napsal Guma Kulhánek a text je dílem Honzy Holečka.

Oproti koncertům, které jsem viděl na sklonku minulého roku, znělo Flamengo Reunion Session daleko uvolněněji, což se odráželo na pohodě, která z pódia vyřazovala. Ostatně tenhle dojem později potvrdili i samotní muzikanti, když mi říkali, že odehráli asi svůj nejlepší koncert za tu dobu, co v Malostranské besedě vystupují.

Sál uzpůsobený hlavně na stání byl zaplněn odhadem ze dvou třetin, což bylo tak akorát, aby se vytvořila vřelá atmosféra a dalo se v něm bez potíží pohybovat. Ačkoliv soudě dle gest Honzy Holečka nebyl zvuk na pódiu zdaleka ideální, pod ním si nebylo na co stěžovat. Mohl jsem si naplno vychutnávat Honzův charismatický zpěv.

Ve druhé polovině večera došlo na hity z nesmrtelného Kuřete v hodinkách (1972). Došlo tedy výhradně na česky zpívané písně, ať už to byly Doky, vlaky, hlad a boty, Rám příštích obrazů, Chvíle chvil či Stále dál. Všechny vyzněly skvěle. Holeček je zpěvák, jehož vyjadřovacím jazykem je primárně angličtina. Musím ale říct, že jeho český projev se obrovsky zlepšil: kdysi měl tendenci konce veršů spíš „polykat“, nyní už perfektně frázuje, a proto je zpěvu krásně rozumět.

Přídavek tradičně obstaralo Kuře v hodinkách, po něm už nás čekala jen obvyklá děkovačka. Pohled do tváří spokojených fanoušků potvrzoval, že to byl skvělý koncert.