1.7.2025 – Lucerna Music Bar, Praha
Text: Luboš Hnát
Foto: Petr Čejka
Publikováno: 8.7.2025
Marcus King
Na mém posledním předcovidovém koncertě vystoupil MARCUS KING se svým bandem. Bylo to v roce 2020 v německém Hamburku. Už tehdy jsme si s promotérkou Petrou Macháčkovou říkali, že by měl zahrát i u nás. Uběhlo pět let a mladý americký bluesman se poprvé představil v České republice, konkrétně v pražském Lucerna Music Baru. Přivezl si s sebou krajany: formaci FIEND WITHOUT A FACE.
Lídr kapely Fiend Without A Face Brent Hinds přivedl své spoluhráče na pódium přesně úderem osmé hodiny. Pro své vystoupení dostali přiděleno zhruba čtyřicet minut. V jejich repertoáru byly jak zpívané písně, tak instrumentálky: vzájemný poměr byl přibližně půl na půl. V hudbě jsem slyšel vlivy blues, klasického rocku, ale i metalu, to zejména ve zpívaných kouscích. Brentův hlas mě ničím nezaujal a jako celek mi tahle formace přišla přinejlepším průměrná. Jejich vystoupení jsem přečkal bez emocí a těšil se na hlavní hvězdu.
Fiend Without A Face
Intro se rozeznělo krátce po čtvrt na deset, na něj plynule navázala pecka The Well z pět let staré řadovky El Dorado. Už od prvních tónů bylo jasné, že tohle bude úplně jiná káva než předchozí kapela. Především Marcus je o několik tříd lepší zpěvák než lídr předchozí party, také muzikantsky má výrazně navrch. To však platí při srovnání všech členů obou ansámblů.
Playlist byl pojat jako průřez celou dosavadní Kingovou kariérou, nejvíce se hrálo z již zmíněného alba El Dorado (2020) a také z loňského Mood Swings. Z obou zaznělo po čtyřech kouscích. Dočkali jsme se také dvou aktuálních singlovek (Honky Tonk Hell a Carolina Honey).
Mike Runyon
Většinu koncertu jsem stál v bezprostřední blízkosti klávesáka Mika Runyona a obdivoval jeho umění. Nejvíce využíval hammondky (snad B3), kterými se blýskl zejména ve vypalovačce Honky Tonk Hell. Vychutnat jsme si mohli i krásný zvuk Hohner Clavinetu D6 a Fender piana, tím vším muzikant přispíval ke skvělému výkonu celé kapely.
Jinak, než že teprve devětadvacetiletý muzikant u nás ještě není tolik známý, si skromně zaplněný sál nedovedu vysvětlit. Ti, co ten večer do Lucerna Music Baru přišli, si mohli poslechnout prvotřídní blues okořeněné špetkou soulu a Kingovi vytvořili důstojnou kulisu, kterou podpořil i vydařený zvuk.
Při poslední Lie Lie Lie se připojil Brent Hinds, dočkali jsme se v ní také krátkých sól na baskytaru: Stephen Campbell, který s Marcusem Kingem normálně koncertuje, v Praze nebyl a jméno jeho náhradníka se mi nepodařilo dohledat. Na bicí hrál (Jack Rayan). Posledním členem sestavy, o kterém ještě nebyla řeč, je Drew Smithers, který, ač sám brilantní kytarista, se musel spokojit s rolí sidemana. Nicméně jeho hra s bottleneckem se mi moc líbila.
Mike Runyon a Marcus King
Přídavek obstaraly dvě sklady: autorská Wildflowers & Wine ze zmiňovaného El Dorada a jediná coververze Ramblin‘ Man z roku 1973 od The Allman Brothers.
Bluesové fajnšmekry Marcus King v Praze rozhodně nadchnul. Doufám, že jich při své další tuzemské zastávce přiláká mnohem víc, já si ho ujít nenechám.
