Seasick Steve vystoupil v Praze

15. 8.  2022 – Lucerna Music Bar, Praha
Text: Luboš Hnát
Foto: Josef Šafařík www.ireport.cz (ilustrační foto)
Publikováno: 22. 8. 2022

Seasick Steve

Seasick Steve

Když se řekne Steven Gene Leach, většina lidí nebude nejspíš vědět o koho jde. Jméno SEASICK STEVE bude už hudebním, zejména bluesovým fanouškům známější. Tento v Norsku usazený Američan zavítal se svým souputníkem švédským bubeníkem Danem Magnussonem do vyprodaného pražského hudebního stánku Lucerna Music Bar.

Původně se koncert měl odehrát v květnu, ale protože Steve v té době dostal covid, muselo být jeho vystoupení odloženo. Ve zmíněném sále se sešla pestrá směsice publika, bylo zde možno zahlédnout postarší pány s undergroundovou vizáží stejně jako mladičké dívenky akademického vzezření. Ti všichni minutu před devátou hodinu přivítali oba hudebníky na pódiu.

Za okamžik se klubem rozeznělo syrové blues s naboostrovanou Seasickovou kytarou a specifickým „rozevlátým“ bubenickým stylem Dana Magnussona. V kombinaci se Stevovým chraplákem si jejich hudba podmanila každého v sále a roztančila i obsluhu u jednoho z místních barů. Koncert tedy nemohl začít lépe.

Protože umělec si své strunné nástroje často vyrábí podomácku, nezapomněl je svým příznivcům ukázat a popsat některé jejich části. Že na ně i zahrál, bylo naprostou samozřejmostí. Seasick se pochlubil také svou novou deskou s všeříkajícím názvem Only On Vinyl. Zhruba po hodině jsem se dočkal své oblíbené Sumertime Boy, další moje favoritka Didley Bow na playlistu bohužel chyběla. Vystoupení mělo v těchto chvílích správný spád.

Zleva: Dany Magnusson a Seasick Steve

Zleva: Dany Magnusson a Seasick Steve

Jenže to se mělo bohužel změnit. Steve začal hrát pomalejší akustické písně, které byly ovlivněny americkým country, to by samo o sobě nevadilo, kdyby hlasitost zůstala na původní úrovni, ale ta bohužel klesla a v zadních řadách nebylo zpěvu příliš rozumět. Dokonce bylo slyšet rozhovory okolních lidí, které často nesouvisely s hudbou. K dovršení všeho kytarista vedl sáhodlouhé monology, jež ještě více ubíjely tempo koncertu. Při Blue Room vytáhl na pódium muzikant z publika fanynku, která po značnou část písně seděla naproti kytaristovi. Jelikož nevyvíjela žádnou aktivitu unikal mi smysl její přítomnosti na scéně. Zkrátka: tahle pasáž mě zoufale nudila. V zájmu objektivity musím říct, že jsem později zaznamenal i opačný ohlas, který kladně hodnotil celý koncert. Zkrátka co člověk, to názor.

V poslední části se Seasick opět vrátil k rychlejším písním a mě jako by polila živá voda. Jenže to už se pomalu přiblížil konec koncertu, moje radost tedy netrvala příliš dlouho. Muzikanti zahráli ještě několik písní, aby se zhruba po hodině a půl od začátku vystoupení odebrali z pódia.

Po chvilce se na něj vrátili, přídavek obsahoval dvě písně, ta druhá mi přišla trochu prvoplánovitě natažená.

Převážná část publika odcházela z koncertu Seasick Steva nadšena, já se však domů vracel s vědomím, že jednou mi to stačilo.