NICK MASON´S SAUCERFUL OF SECRETS

12. 6. 2022 – Forum Karlín, Praha
Text: Jan Hradec
Foto: Tomáš Rozkovec
Publikováno: 20. 6. 2022

Nick Mason

Nick Mason

Jelikož se považuji za velkého fanouška kapely Pink Floyd, který ovšem neměl vzhledem k věku to štěstí navštívit jejich legendární vystoupení na Strahově v roce 1994, avšak tento dluh jsem si vykompenzoval koncertem Rogera WaterseThe Wall v roce 2013 a hlavně nádherným koncertem Davida Gilmoura ve Vídni v roce 2016, když si uvědomuji, že další koncertní reunion této kapely je již prakticky vyloučen, a to nejen kvůli neustálému napětí mezi Davidem Gilmourem a Rogerem Watersem (pravděpodobnější varianta by byla spíše jeho nahrazení jeho nástupcem v řadách kapely Guyem Prattem, viz nedávný jednorázový reunion pod hlavičkou Pink Floyd kvůli natočení „ukrajinské“ písně Hey Hey Rise up!), ale hlavně kvůli úmrtí klávesisty Ricka Wrighta v roce 2008, když jsem se proto v roce 2018 dozvěděl, že jediný kontinuální účastník celé pinkfloydovské historie, bubeník Nick Mason, dal dohromady kapelu, která víceméně reperotárem zaplňuje na mnoha mezeru v playlistech obou výše uvedených ex-Floydů (s několika styčnými body, samozřejmě, což uvidíte dál v reportu), byl jsem velmi překvapen. Právě od tohoto podle všeho sympatického a vtipného Floyda jsem již žádnou koncertní aktivitu příliš neočekával. A když jsem se o rok později dozvěděl, že s tímto projektem, pojmenovaným podle druhého floydovského alba A Saucerful Of Secrets, chystá koncert ve velké Lucerně, řekl jsem si, že u toho nemůžu chybět, a byl jsem velmi zvědav, jak v dnešní době budou znít skladby Pink Floyd z jejich raného psychedelického období, kdy byl hlavním tahounem Syd Barrett, tedy z doby „twistujícího“ Londýna, či z období, kdy skupina hledala po odchodu svého frontmana s tehdejším novicem Davidem Gilmourem novou tvář a vytvářela dosti zajímavá alba, na kterých se nebála experimentovat a objevovat nové a nové cesty, kteréžto období kulminovalo albem Meddle (potažmo „filmovým“ Obscured by Clouds a „koncertním“ filmem Live at Pompei), tedy dobou, než skupina natočila legendární The Dark Side Of Tthe Moon (a dál už ten příběh všichni známe….). Prostě takové to dnes trochu neprávem přehlížené období.

Nick Mason

Nick Mason

Potěšením bylo, když jsem již z internetu věděl, že členem této skupiny se stal dlouholetý spolupracovník postwatersovských Pink Floyd a po té člen doprovodné kapely Davida Gilmoura, úžasný baskytarista a showman Guy Pratt. Upřímně jsem si ale nedokázal představit, jak se s tímto repertoárem popere kytarista a skladatel Gary Kemp z novoromantických Spandau Ballet. Tedy nic proti, jen je to přeci jen trochu jiný rybníček.  O to větší bylo překvapení, jak se s tímto repertoárem kapela poprala, jak aktuálně ty skladby zněly, jak se hráčům povedlo do současnosti s přenést ten psychedelický náboj, aniž by ve znělo jen jako jakési vyvolávání duchů z londýnského klubu Marquee. A navíc….bylo vidět, jak všechny hudebníky to hraní baví a jak jim sluší téměř klubová atmosféra (relativně vzato, když si vezmeme, že Pink Floyd byli již od Wish You Were Here de facto stadionovou kapelou) O tom všem se ale můžete dočíst v reportu na jiném místě.

Podtrženo, když jsem se dozvěděl, že Nick Mason chystá pražské repete, nebylo již o ničem dlouze přemýšlet. Leč ze známých důvod se koncert musel zrušit. Ale jak se říká, vše špatné je pro něco dobré. Jednak koncem minulého roku oznámil nový termín, jednak ani muzikanti nelenili a jali se aktualizovat již tak fajmšmekrovský setlist (doporučuji živáč a video Live at Roundhouse). A k tomu celý program dostal magický název Echoes. Jako že fakt zahrají tenhle jejich majstrštyk? A celý, nebo udělají jen takový průřez? Navíc i místo konání celé akce ve Foru Karlín. ať si kdo chce, co chce, říká o neosobnosti tohoto místa, na vystoupení Saucerful of secrets by to mohlo být vhodnější místo než v tehdejším červencovém parnu opravdu „saunózní“ Lucerna, i ta akustika je tam prostě lepší. Než přistoupíme k samotnému reportu, poznamejme, jaké je složení kapely Saucerful of Secrests. Bicí nástroje – samozřejmě nejdéle sloužící Floyd Nick Mason; baskytara a zpěv Guy Pratt (kromě Pink Floyd v jeho hudebním CV najdeme taková jména jako Gary Moore, Madonna, Tears for Fears, Michael Jackson, Echo and the Bunnymen, ….no, je toho hodně, kde se tenhle úžasný muzikant a občasný herec a mj. syn herce Mika Pratta, představitele detektiva Randalla v původní verzi anglického seriálu seriálu Randall a Hopkirk), kytara a vokály – Lee Harris (Ian Dury and The Blockheads), kytara a zpěv – Gary Kemp (Spandau Ballet) a klávesy – Dom Bekem (plodný jako autor hudby pro televizi a počítačové hry).

Guy Pratt

Guy Pratt

Inu, nastala ona vytoužená neděle 12. 6. 2022 a nástup do druhé řady pod podium. Co mě upoutalo, že již hodinu před koncertem se z reprobeden místo obvyklého hudební kulisy linuly jakési kosmické zvuky, změť klávesových ploch a „vysílačkově“ zkreslených hlasů, tu jakýsi elektronický šramot… S blížící se osmou hodinou se tyto zvuky pomalu zesilovaly, sál se plnil návštěvníky, pódioví technici do toho ještě tu a tam doladili nástroje, načež pár minut po osmé, kdy se tento ambientní soundtrack zesílil již takřka do provozní koncertní hlasitosti, na sále náhle zhasla světla a tmu prořízlo fanouškům Pink Floyd důvěrně známé, ozvěnou opatřené „zapraskání“ baskytary a hučení vichřice, následované shufflovým basový riffem, s nímž se náhle na podiu zjevil baskytarista Guy Pratt, následován postupně spoluhráči a v samém závěru samotným Nickem Masonem a všichni se za mohutného aplausu a rytmického tleskotu pustili se do otevíráku alba Meddle, nádherně tepající odpichovky One Of These Days (tuto skladbu hrávají i pánové Gilmour a Waters) Od té chvíle bylo jasné, že se na podiu děje cosi mimořádného, co se v dnešní, koncertům teď mimořádně přející době (doufejme, že to vydrží). Kapela jede jak o život, kromě Pratta si zde užíváme „gilmourovskou“ lap steelku kytaristy Lee Harrise, který byl podle slov kapelníka právě tím oním iniciátorem tohoto projektu, jehož kytarově podkresluje Garyho Kemp, a hlavně klávesista Dom Bekem, který nejen že se s bravurou zhostil odkazu Ricka Wrighta, ale vše obohatil i osvěžujícím moderním zvukem. A to vše zpoza své bicí soupravy, opatřené ikonickými dvěma kopáky a velkým gongem, a na této tour zkrášlené výtvarnými motivem vln, jistí kapelník Nick Mason, který zde oproti svému typicky ležérnímu bubnování, jak jej známe z pozdějších let Pink Floyd, předvádí i svou energičtější a velmi živou tvář. Jasně, nemůžeme očekávat živost a lítající paličky z dob legendárního Live at Pompei, ale i tak ta živost tohoto veselého pána v úctyhodných letech je překvapující. Tato vypalovačka vytvoří hned zkraje vystoupení naprosto parádní atmosféru.

Gary Kemp

Gary Kemp

Kapela nepolevuje, hned poté následuje první singl Pink Floyd, Arnold Layne, kde se hlavního vokálu ujímá Gary Kemp. Jak jsem psal výše, bylo pro mě překvapením, jak se tento novoromantický matador popral s repertoárem. Navíc od minulého koncertu si s floydovským repertoárem i více sedl jeho mírně zastřený hlas. V této písni ještě chvíli trvalo, než se podařilo doladit zvuk, aby byly vokály více slyšet, ale stačila chvilka, aby si vše sedlo. Musím dodat, že i v druhé řadě pod podiem se časem zvuk v dosti obstojně vyčistil, což v předních řadách nebývá na koncertech pravidlem.  Kapela mezitím mírně zklidní a pouští se do „fotbalové“, poloakustické sklay Fearless (z alba Meddle), kde se zde na akustickou kytaru hrající Gary Kemp dělí o vokály s Guyem Prattem s kytaristou Lee Harrisem a klávesákem Domem Bekenem a se záznamu puštěnými fanoušky FC Liverpoool (ač Floydi fandili Arsenalu). Pokud jsem několikrát zmiňoval modernizaci zvuku již bezmála padesát let starých skladeb, týkalo se to zejména titulní skladby alba Obscured by Clouds (následované stejně jako na albu skladbou When you´re in s jednoduchým, ale účinným kytarovým riffem). Parádně elektronicky tepající atmosférická „jednoakordovka“, kde pod oproti albu zmohutnělým hypnotickým Masonovým beatem, podbarveným elektronickým tepem, kouzlil hlavně Dom Bekem na klávesy a vše dotvářeli oba kytaristé hrající slidem (tak jak to známe i z originálu). Tohle si pravdu nechám líbit.

Guy Pratt a Gary Kemp

Guy Pratt a Gary Kemp

Koncert má tak krásně dynamický spád, kdy se hlučnější skladby střídají s těmi klidnějšími. Přeci jen jsme díky pánům na podiu přeneseni do doby, kdy se s tím Floydi moc nemazali, takže se dočkáme i jejich patrně největšího nářezu, skladby Nile Song z alba More, kdy se dosti odvázaného vokálního partu Davida Gilmoura ujímá s bravurou podobně odvázaný Guy Pratt. Po doznění této nářezovky sám humorně dodá, jak toto právě kdysi byla první skladba, co od Pink Floyd slyšel a jak si tehdy myslel, že Floydi jsou heavymetalová kapela, a jak narazil v obchodě na desku Relics, kde se tato skladba rovněž nacházela, a jelikož bylo album ve slevě, okamžitě ho koupil. Obecně promluvy k publiku nešetřily oním pověstným anglickým humorem. Zvláště, když se mezi skladbami ujal mikrofonu sám kapelník. Který rovněž zavzpomínal nejen na předloňské vystoupení Saucerful of Secrets, ale i na legendární koncert na Strahově v roce 1994. Po odehrání dvou vzpomínek na Syda Barretta (do repertoáru nově přidaného arnoldovského singlového „béčka“ Candy And Currant Bun (kde došlo i na virtuální vstup samotného Syda, který tak „promluvil“ z projekční plochy za kapelou) a již minule připomenuté rarity Vegetable Man Mason opět dodal k dobru historku, jak jim tuto skladbu tehdejší BBC nechtěla vysílat a vydavatel vydat, tak ji vlastně ani nestihli pořádně dokončit (byť si její raná podoba našla cestu na albům Relics) a hrát ji na koncertech. Takže tento úkol se povedl podle Masonových slov, která dodal se smíchem, právě až Saucerful Of Secrets.  Při pozdějším uvádění skladby Set The Controls For The Heart Of The Sun pro změnu legendární bubeník poznamenal, jak je rád, že si intro téhle psychedelické jízdy konečně může zahrát na gong, neb kdysi si tuto výsadu pro sebe uzmul autor Roger Waters (pro ilustraci viz Live at Pompei).

Guy Pratt a Gary Kemp

Guy Pratt a Gary Kemp

Došlo i na vzpomínku na klávesistu Pink Floyd Ricka Wrighta, kterého připomenul jeho bývalý zeť Guy Pratt („byl to kromě jiného dědeček mého syna“) nádhernou skladbou Remember a Day, ve které se ujal s bravurou vokální linky svého někdejšího tchána. V první půli koncertu došlo i na zkrácenou, oproti albu syrovější (chyběly žestě, cello a sbory) verzi suity Atom Heart Mother ze stejnojmenného alba (ale zvláště vsuvky klávesisty Dona Bekema tyto albové aranžérské finesy spoluautora Rona Geesina velmi obstojně suplovaly). Stejně jako minule byla tato členitá skladba rámovaná komorní watersovinou If, takto v podání Garyho Kempa, který se zde doprovodil na klasickou kytaru s nylonovými strunami.

To už ale přichází pro mě vrchol první půlky večera, první set uzavírající již zmíněna watersovina Set The Controls For The Heart Of The Sun. Celé Forum se tak ponořilo do jakési hudební vesmírné mlhoviny, to vše podpořeno střídmým, ale o to efektnějším vizuálem, imitující tehdy průlomové vizuální efekty z doby swingujícího Londýna. Vůbec musím vypíchnout vizuální stránku celého koncertu, která si nehrála na to, aby vytvářela ohromující show, jak jsme si uvykli např. u koncertů Rogera Waterse, vše ale bylo podřízenou citlivému spoluvytváření atmosféry, ať již se jednalo a archivní záběry Pink Floyd na projekční stěně, či o abstraktní obrazce a barevné plochy. Vše velmi působivé a nepřebíjející hudbu. A právě v této skladbě mě velmi potěšil vstup Garyho Kempa, který v polovině rozjel takovou elektronickou jízdu, kdy si za pomocí kytary a kroucení potenciometrů na svých efektech a za podpory klávesisty Doma Bekema vytvořil takové hlukové stěny, že by se za to nemusel stydět ani žádný současný elektronický kouzelník….takové to tehdy asi muselo být, když takto kouzli Syd Barrett (samozřejmě v té době na to bylo potřeba jiných zařízení, která byla teprve v plenkách, ale takhle to tehdy nějak všechno začalo), než se z něj definitivně stal onen zářící „crazy“ démant.  Chvílemi to byl opravu až velmi fyzický pocit, když se toto běsnění ponořilo do hloubek. Doporučuji pro ilustraci zmíněný živák Sauceful of Secrets  Live at Roudhouse z minulého turné, kde je to také vidět a slyšet. A ohulit basy. Neskutečné. Po této ekvilibristice se kapela odebéře na dvacetiminutovou pauzu….

….a opět kosmický ambient a do něj zkreslený hlas hlásící následované zprvu tichým, poté zesilujícím kytarovým a basovým staccatovým tepáním na podium se nevrátivší kapely. Ano, legendární otvírák debutového alba The Piper at the Gates of Dawn, vesmírný let Astronomy Domine, kde se vokálů ujímají všichni hráči vyjma Nicka Masona, doprovázeni vesmírnými projekcemi. Opět nám kapela dokazuje, o jak nadčasovou hudbu se jedná. O ob kytaristé dokazují, že dovedou nejen s vlastním vkladem napodobit jinak jedinečný feeling Davida Gilmoura, ale též dosáhnout opravdu velmi osobitého a prakticky velmi těžko napodobitelného kytarového výraziva Syda Barretta (zde bych vypíchl např. Lee Harrise a jeho vyhrávky v později Lucifer Sam). V druhé půli dojde na další připomínku mé oblíbené Obscured By Clouds, a to v podobě nádherné, na minulém koncertě nehrané Burning Bridges (zde mě potěšil Guy Pratt, který se opět velmi bravurně ujal vokálního partu Ricka Wrighta) a odpichové Childhood´s End od Davida Gilmoura, což je taková starší sestra pozdější „darkrsidovské“ Time. Zde se v sóle blýskl pro změnu Gary Kemp, které opravdu velmi zdařile napodobilo Gilmourův feeling. Pak došlo na již zmíněnou, oproti originálu výraně zrockovanou vzpomínku na Syda Barretta Lucifer Sam. No a poté se do tmy ozval legendární sonarový zvuk piana prohnaného přes leslie efekt, který společně s projekcemi, vypadajícími jak radarové obrazovky, napověděl, že se dostáváme k vrcholu celého vystoupení…Ano, skladba Echoes, jež dal název i celému turné Saucerful of Secrets. Podle mého asi největší majstrštyk z období před tím, než se kapela vydala na odvrácenou stranu měsíce, dvacetiminutový zvukový výlet kamsi do hlubin….Kapela si s intrem dává pěkně na čas, postupně buduje napětí, kdy slyšíme jen piano, načež se postupně přidávají oba kytaristé, kouzlící pomalu z ticha po gilmourovsku, a člověk si chvíli připadá, jak kdyby stál v onom sluncem rozpáleném amfiteátru tam na jihu, pod Vesuvem. TO, co se dělo následujících dvacet minut, to se nedá popsat, to se musí slyšet a vidět. Ta práce s dynamikou, kdy se z ticha náhle rozburácí celá kapela do oné sestupné pasáže, kvůli které Roger Waters nesnáší Andrewa Lloyda Webera, protože ten jeho pozdější Fantom opery to opravdu až moc nápadně připomíná…..A po této erupci pro změnu ta funkující pasáž, kdy se rozhýbe i celé Forum, která se pak začne pomalu ztrácet do ticha a poté se už Guy Pratt ujímá bottlenecku, který jezdí stejně jako Waters po strunách baskytary, jejíž zvuk je prohnán echem…a to pak najednou začne Lee Harris přepojovat kabely u krabiček (ano, jako David Gilmour, který si tehdy takto omylem zapojil obráceně kvákadlo a nestačil se divit, co se dělo potom; z omylů občas vznikají úžasné věci) a začne ona legendární pasáž s uječenými racky…..člověk má pocit, že se náhle ocitá v jakémsi mezisvětě, celé Forum jakoby se náhle vzdálilo kamsi…….neskutečné a oceněné hned po doznění posledního skřeku bouřlivým potleskem, to už se ale otěží ujímá Guy Pratt, který do opětovně ztichlého sálu a ztichlé hudby začne e své basy vyluzovat zvuky připomínající violoncello, načež se kapela rozjede do další legendární pasáž, kdy z postupně zesilujícího staccata kytar a za opět velmi fyzicky pocítěného použití nožních basových pedálů (Guyem Prattem), kdy má člověk pocit, že musí každou chvíli těmi basovými nápory explodovat, dojde k dalšímu hlasitostnímu vrcholu se skvělým kytarami a výbušnými činely, a pak již ten závěr a skladby se začne tak nějak ztrácet do dálky, ano, naživo to dokázali dosti věrně napodobit, ten studiový fadeout…..no, však ti znáte z desky, ale takhle naživo…..to je velký zážitek. Tohle bude potřeba hodně dlouho vstřebat. Na vydechnutí však ještě není ten správný čas, protože vzápětí Forum naplní první zlověstné tóny titulní skladby alba, jež dalo název i celé této kapele, A Saucerful Of Secrets. Ze zprvu nekonkrétních hluků a ruchů v této zkrácené verzi se pomalu dostaneme i k prostřední pasáži (oproti originálu poněkud krotší oproti originálu, hlavně co se týče bicích, avšak i to, že Nick Mason již své soupravě nedává tolik zabrat jako např. ve filmu z Pompejí, není na škodu, zvláště když tato část přejde do závěrečné nádherně harmonicky vystavěné třetiny (Celestial Voices), kde hrají prim Bekemovy klávesové plochy, zde velmi ctící nesmazatelný odkaz Ricka Wrighta. To už se ale kapela poděkuje a odebere se do zákulisí.

Guy Pratt, Nick Mason a Gary Kemp

Guy Pratt, Nick Mason a Gary Kemp

A pak zpět na barrettovské přídavky v podobě legendárního raného singlu See Emily Play a lehce bláznivě ujeté Bike s typickými mezihrami na Masonovy kotle. To byla opravdu jízda. Vždyť komu z tuzemských fanoušků Pink Floyd se až do zformování Saucerful of secrets kdy snilo, že na některém z koncertů Rogera Watterse či Davida Gilmoura tyto rané skvosty uslyší? Ač oba dva tu a tam sáhnout do tohoto pro kapelu asi nejhravějšího a nejexperimentálnějšího období, ale přesto…

Lee Harris

Lee Harris

Závěrem tedy mohu jen dodat, že pokud máte rádi Pink Floyd a pokud pro vás tato kapela není jen to, co začalo s průlomovým albem The Dark Side |Of The Moon  (a pro někoho ze skalních končilo Watersovým odchodem, pro jiného zase Pink Floyd rovná se charakteristický tón kytary Davida Gilmoura), pokud chcete „ochutnat“, jak asi kapela zněla v dobách, kdy každé album bylo něčím novým, experimentujícím, hledajícím, pokud se chcete přiblížit i tomu, jak  asi vypadaly jejich rané koncerty s více než originálním Sydem Barrettem, avšak na druhou stranu s vědomím, že od té doby uplynulo padesát let a všichni hudebníci prošli hráčským a hudebně estetickým vývojem, stejně tak posluchači, takže ne nespokojíte jen tak s nějakým muzeálním nějakým retrem, kde se pouští diapozitivy a prosvěcují se mísy s olejem, nenechte si Nick Mason´s Saucerful Of Secrets příště ujít. Takhle pečlivě opracované začátky jedné z nejlegendárnějších kapel, na jedné straně s úctou k původci toho všeho (Nick Mason samozřejmě neopomněl poděkovat Sydovi Barrettovi, neboť, jak pravil, bez něj by tu teď nebyli), s vědomím, že je krásné zavzpomínat na onu atmosféru přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy se toho v hudbě, během pár let stalo tak strašně moc, až se to i v dnešní přeinformované a velmi hektické době zdá neuvěřitelné. Jak jsem říkal po minulé Lucerně a jak říkám po koncertě ve Foru Karlín, blíž už se k žádnému z pozůstalých Floydů nikdy nedostanete, a to nejen proto, že se relativně vzato k tomu, že od poloviny sedmdesátých let byli Floydi stadionová kapela, jedná v podstatě o klubové koncerty. A jestli jste někdy slyšeli o tom, jak se Pink Floyd minimálně od turné In the Flesh vzdálili a odcizili publiku (což vyvrcholilo opusem The Wall), tak nic takového na koncertě Saucerful of Secrets nečekejte. Kapela, včetně bubeníka, neustále komunikuje s publikem, a tím nemyslím jen proslovy mezi skladbami, ale i nonverbální komunikaci během produkce. V tomto ohledu byl asi nejvýraznější basák Guy Pratt, který neustále udržoval oční kontakt jak s kapelou, tak s lidmi v sále, nezapomněl ani na malého klučinu v první řadě přede mnou, když mu poslal své trsátko, na jiném místě pro změnu zmínil onen výše uvedený reunion s Pink Floyd a vyjádřil podporu Ukrajině. Jindy poskakoval do rytmu a vzájemně se hecoval s pohotově reagujícím Masonem, např. při rytmických zásecích v Lucifer Sam, prostě bylo vidět, jak jej hraní tohoto repertoáru baví. Za ním však nezaostávali ani oba kytaristé, zvláště Gary Kemp, který též často komunikoval s publikem a mj. poukázal na fakt, že se na koncert dostavila i spousta mladých lidí, což nezapomněl samozřejmě ocenit. I Dom Bekem, celý koncert schovaný za svojí klávesovou hradbou, přišel ke konci publikum pozdravit. Ostatně, dopředu nakonec dorazil poděkovat i Nick Mason. Opakuji, blíž už se k žádnému z žijících Floydů nikdy nedostanete. Rozhodně ne v takto skoro až klubovém prostředí (pokud se tedy se nestane nějaký zázrak). Navíc se v případě Masona jedná o velmi příjemně civilně vystupujícího, velmi vtipného člověka. Ale pokud jste četli jeho autobiografii Inside Out (A Perosnal History of Pink Floyd) z roku 2005, tak tohle už asi víte.