Berberští bubeníci na Sahaře

27. 10. 2019 – Poušť Sahara, Maroko
Text: Luboš Hnát
Foto: Flickr
Publikováno: 8. 11. 2019

Berberští bubeníci

Berberští bubeníci

Jedním z velkých zážitků, když cestujete po Maroku, je výlet na velbloudech do pouště s neopakovatelným západem slunce. A poté, zde cestovatelé stráví exotickou noc, i s jeho východem. Součástí všeho je vystoupení tradičních berberských bubeníků, kteří se turistům postarají o jedinečný hudební zážitek. A právě tohle jsem měl na své dovolené možnost vidět a slyšet.

Zajímavou podívanou skýtá už samotná příprava na koncert: Hudebníci při ní dávají své bubínky do těsné blízkosti plápolajícího ohně. Pravděpodobně proto, aby se kůže na nich patřičně napnula a vydávala správně zabarvený zvuk. Tento netradiční postup ladění je pro našince dost překvapivý.

„Naše“ kapela se skládala pouze z bubeníků hrající na nejrůznější varianty tohoto nástroje. Jak se všechny ty varianty bicích jmenovaly, netuším, a nejspíš to ani není moc důležité. Počet muzikantů nebyl stálý, co chvíli některý z nic odběhl či jiný přišel, stejně tak proměnlivé bylo obsazení jednotlivých nástrojů. Nezřídka se stalo, že si hráči své bubínky vyměňovali i během jedné skladby.

Nezbytnou součástí afrických písní byl libozvučný zpěv, který v kombinaci s podmanivými rytmy vytváří unikátní atmosféru místní etnické kultury. Že nikdo nerozuměl slovům písní, nebylo vůbec na škodu. Důležité bylo, že hudba vyvolávala pozitivní pocity. Hlavou mi v tu chvíli blesklo, že už chápu Roberta Planta, který v africké hudbě čerpá inspiraci pro svá alba jako například Lullaby And… The Ceaseless Roar (2014).

Na berberském vystoupení byl fascinující fakt, že do něj hudebníci rádi zapojovali publikum a lidem ochotně půjčovali své nástroje. I když většina posluchačů „hrála“ na domorodé bubínky poprvé v životě, zněly písně pořád velice rytmicky a jejich melodie stále držely pohromadě. K velice zajímavým a oblíbeným patřil jakýsi činelový nástroj, který vzdáleně připomínal dvojici želízkem spojených pokliček. Tento nástroj se navlékal na prsty (na každé ruce byly dva proti sobě), hráč pouhým pohybem prstů ovládal osm těchto malých činelů.

Hudebníci také publikum vyzývali a podporovali k tanci kterému se za zvuku bubnů snad nikdo nebránil. Celý večer probíhal ve velice přátelském duchu, a když dozněla poslední skladba, všichni do svých stanů odcházeli pozitivně naladěni.