Jan Hrubý „70“

30. 11. 2018 – Palác Akropolis, Praha
Text: Luboš Hnát
Foto: Petr Doubrava

Vladimír Mišík a Jan Hrubý

Vladimír Mišík a Jan Hrubý

Ve znamení převážně akustických nástrojů se odehrával koncert v pražském paláci Akropolis, na kterém rockový houslista JAN HRUBÝ slavil s mírným předstihem své sedmdesáté narozeniny. Je nasnadě, že Honzovi k jeho jubileu přišlo pogratulovat spousta významných osobností české rockové i folkové scény.

Celý večer zahájilo krátké dudácké vystoupení Václava Routa, které nejspíš mělo připomenout Honzův vřelý vztah ke Skotsku a keltské kultuře vůbec. Po tomhle intru přišel na pódium Vladimír Merta a jeho trio.

Vladimír Merta zcela jistě patří k oněm velkým osobnostem, o nichž byla řeč v úvodu reportu. Zde se s Honzou setkává v seskupení Merta – Hrubý – Fencl. Pro tuto příležitost jejich sestavu rozšířil ještě harfeník Sean Barry. Pánové dostali pro své vystoupení čas na dvě písně. Jednou z nich byla Galina. Harfa dodala muzice tria, nyní vlastně kvarteta, renesanční nádech.

Ondřej Fencl, Vladimír Merta a Jan Hrubý

Ondřej Fencl, Vladimír Merta a Jan Hrubý

Dalším hostem nebyl nikdo jiný než Vladimír Mišík, ten s oslavencem vytvořil duo a v jejich podání zazněla nejprve „pijácká bluesovka“ S nebem to mám dobrý. Jako druhou písničku si oba muzikanti vybrali Šmajdák a ploužáky z desky 20 deka duše (1990). Protože je Honza Hrubý autorem originální aranže nesmrtelné Variace na renesanční téma, byl by hřích, kdyby tahle perla v Akropoli nezazněla. Na pódium tedy přišli ještě houslista Karel Holas a hobojista Jan Kolář. Poslechnout si v téhle sestavě Variaci byl silný zážitek pro nejednoho českého rockera. A že se jich v paláci Akropolis sešlo opravdu hodně, o tom nemohlo být, soudě dle bouřlivé reakce publika, pochyb.

Z přítomných hudebníků na scéně zůstal jen Karel Holas, toho doplnil kytarista a zpěvák Čechomoru František Černý. Tihle dva žižkovskou Akropoli pomocí moravského folklóru na chvíli přenesli někam na hanácko slovácké pomezí. Moravské duo doplnil na trio samotný jubilant, aby si zahrál písničku Hej Gurale. I tenhle hudební výlet se dočkal velkých ovací.

Karel Holas, František Černý a Jan Hrubý

Karel Holas, František Černý a Jan Hrubý

Krátké intermezzo obstarala společná gratulace všech vystupujících, kteří si s oslavencem připili, jak jinak než skotskou whisky. Poté už přišla chvíle pro dalšího velikána, tentokrát jím byl kytarista Michal Pavlíček. Jakkoliv je Michalova tvorba, i on sám, hoden úcty a obdivu, tak skladba Bratři, kterou s Honzou Hrubým zahrál, byla asi nejslabším kouskem celého večera. Aby nedošlo k omylu, písnička sama o sobě není špatná, jen nevím, nakolik byli posluchači naladěni na rozsáhlé kytarové plochy.

Jan Hrubý

Jan Hrubý

Naopak fanoušci naladěni byli na trio Prokop – Andršt – Hrubý a na jejich velké hity Bitva o Karlův most, respektive Blues o spolykaných slovech. Tyhle dvě písničky zpestřili Luboš Andršt a Honza Hrubý o své mistrné improvizace, při kterých oba hudebníci vedli dialog svých nástrojů. Na poslední pecku Špejchar blues sestavu ještě rozšířili Vladimír Mišík a saxofonista Joe Kratochvíl, který nahradil zesnulého Radima Hladíka. Pro mě osobně tohle znamenalo absolutní vrchol celého koncertu. Přeci jen: Kvarteto Mišík – Andršt – Prokop – Hrubý není na společném pódiu příliš často k vidění.

Luboš Andršt, Michal Prokop a Jan Hrubý

Luboš Andršt, Michal Prokop a Jan Hrubý

Závěrečná a nejdelší část večera patřila kapele Kukulín. Jestliže Franta Černý a Karel Holas přenesli Akropoli na Moravu, tak Kukulín ji přenesl na skotské louky a keltská opida. Kukulín zahrál průřez všemi svými alby. Z první desky Kukulínu Cesta na severozápad, která mimochodem letos vyšla v reedici, zazněla například titulní Cesta na severozápad.  Připomenuto bylo také album Mezidobí z roku 2002, které nevyšlo pod hlavičkou Kukkulínu, ale jako sólová nahrávka Jana Hrubého a jeho přátel.  Na něm sice nehraje Ruda Hálek, ale v Arkopoli si onu píseň s chutí a po svém zazpíval. Muzika, kterou Kukulín hraje, není přístupná všem, takže část publika začala ze sálu odcházet, což vytvořilo nepříjemný rušivý šum, který si Kukulín nezasloužil.

Náš nejlepší (nejen) rockový houslista tedy vstoupil do klubu sedmdesátníků, nezbývá než mu popřát vše nejlepší a doufat, že své umění bude předvádět ještě hodně dlouho.