Slash, Raveneye

Malá sportovní hala, Praha – 19. 11. 2015 
Foto: Mirek Valenta

Slash

Fenomenální americký kytarista SLASH se po několika letech vrátil do Prahy, aby zde v doprovodu zpěváka MYLESE KENNEDYHO a skupiny THE CONSPIRATORS představil svou zatím poslední desku „World on Fire“. Za dějiště jejich letošního zastavení byla vybrána malá sportovní hala v Holešovicích. Později se ukázalo, že volba tohoto prostoru pro takový koncert byla mimořádně nevhodná.

Řízením osudu došlo necelý týden před konáním koncertu k tragickým pařížským událostem, kde se jedním z cílů teroristů stala koncertní hala Batacalan, kde v tu dobu vystupovala kapela Eagles of Death Metal. Nevyhnutelným, leč smutným faktem je, že teroristické útoky ovlivnily dění všude ve světě a tedy i v Praze. To se odrazilo v zesílených kontrolách, které jen podtrhly nevhodnost dějiště Slashova koncertu. Proti samotným zesíleným kontrolám nic nemám, naopak je vítám. Jenže když má hala jen jediný vchod, je jasné, že ten se stane kamenem úrazu. A tak ačkoliv se hala otevřela již v 18 hodin, tedy s dostatečným předstihem, vytvořila se před ní obrovitánská fronta bigbítu chtivých fans. Když jsem zhruba v 19:30 do Holešovic dorazil, sahal konec této fronty již dobrých 200 metrů od sportovní haly, tudíž než jsem se dostal na místo koncerty, musel jsem si v drobném, ale za to vytrvalém dešti ještě hodinu počkat. Díky tomu jsem přišel o předkapelu RAVENEYE.

Dlouhá fronta u vchodu nebyla jediným minusem zvoleného místa. Malá sportovní hala nabízí hodně malý prostor, a tak i když nebylo vyprodáno, fanoušci byli napěchovaní, protože tam v podstatě neexistuje žádný vstupní vestibul. Dav se tak neměl kam se rozptýlit a byla tam hlava na hlavě. Bylo třeba nemyslitelné se podívat, jestli se tam neprodává nějaký „merchandise“, nebo se prostě jen zastavit – v tu ránu by člověka odnesl proudící dav. Proto si myslím, že to není vhodný prostor pro takhle velké koncerty. Tolik malé povzdechnutí k atmosféře, za jaké se koncert konal i k samotné organizaci. Pojďme tedy na samotnou muziku.

Miles Kennedy

Dlouho očekávaný okamžik nastal přibližně v 21 hodin, kdy se rozezněly první tóny skladby „You Are Lie“ a hned od začátku bylo dávalo publikum Slashovi a všem ‚konspirátorům‘ na pódiu najevo svou oddanost. Nadšení publika se ještě prohloubilo s první peckou z repertoáru Guns N‘ Roses „Nigtrain“. Atmosféra byla tedy od začátku skvělá. Mně ale zatím přišlo, že není úplně ideální zvuk, zejména mi přišlo, že zpěv zanikal v celkovém soundu kapely. Ale zdálo se, že většině publika to vůbec nevadilo a každá ze skladeb, ať už šlo o novější „Wicked Stone“ nebo o něco starší „Back from Cali“, vyvolávala v publiku nové a nové emoce. Vůbec nezpochybňuji, že šlo o hardrock té nejvyšší kvality, přesto mě koncert zatím zcela nepohltil a zůstával jsem relativně v klidu. Z toho jsem se poprvé dostal, až když se za mikrofon postavil basák Tod Kerns, aby výtečně zazpíval dva obrovské hity „Doctor Alibi“ a hlavně „Welcome to the Jungle“, která byla k nerozeznání od originálu v podání GNR. Při vší úctě k Mylesi Kennedymu jsem si v té chvíli přál, aby Tod odzpíval celý zbytek koncertu. Aniž by to kdo tušil, koncert se nenápadně přehoupl do své druhé poloviny, která mě začala bavit o poznání více než ta první. Možná, že tou dobou už jsem si i zvykl na zvuk, ale přišlo mi, že se mírně vylepšil a Mylesův zpěv bylo slyšet více než na začátku. Také samotná muzika mi ve druhé půli přišla jakoby ‚nadupanější‘. Nejméně nápadným členem kapely byl druhý kytarista Frank Sidoris, kterého jsem po většinu večera na pódiu tak trochu hledal a většinou jsem ho nacházel v nějakém stínu či zákrytu za ostatními muzikanty. Před koncertem jsem byl varován, že v „Rocket Queen“ bude mít Slash dvacetiminutové nezáživné sólo, toho jsem se děsil jako čert pověstného kříže. Když pak opravdu přišlo na inkriminovaný okamžik, čekal jsem, co se bude dít. Naštěstí nešlo o sólo v pravém slova smyslu, ale o jakýsi jam, v němž ústřední postavou byl Slash. Jamování sice nebylo tak nudné, jak jsem čekal, přesto bych si ho dokázal představit o něco kratší. Obrovskému ohlasu se dostalo dalším z megahitů od GNR „Sweet Child O‘ Mine“, při němž už každému bylo jasné, že koncert pomaličku spěje ke svému závěru. Poslední písní byla „Slither“ s kratičkou citací „Feel Like Makin‘ Love“ od legendárních Bad Company. Myslím, že všichni čekali na okamžik, kdy zazní slavná „Paradise City“. Ta chvíle přišla až v přídavku a najednou celá hala začala sborově zpívat a tančit, strhující finále pak ještě umocnila salva nastříhaných papírků, které ve světlech reflektorů efektně zasypávaly přítomné publikum.

Slash

Takže závěr – byl to bez pochyby výborný, poctivě zahraný koncert s parádní atmosférou. Pokud, bych měl ale koncert porovnat s o dva dny dříve hrajícími Whitesnake, musel bych se přiklonit na stanu ‚Bílého hada‘, a to zejména proto, že mi jejich muzika přijde přeci jen nápaditější než  Slashova tvorba.