Jak bezhlavě nekopírovat a být aspoň trochu origoš

Text: Jan Feit
Foto: Archiv skupiny Underground In The Prague
Publikováno: 13.4.2026

Kapelu UNDERGROUND IN THE PRAGUE jsem poprvé viděl a slyšel v roce 2015 na velvetovským večírku, který každých pět let pořádá Ondřej Klepsa (Patrně jeden z nejlepších velevetologů na území České republiky a je mimo to na nejvyšší možné úrovni obeznámen s newyorskou avantgardní filmovou scénou 60.let minulého století – pozn. redakce). Působili úžasně, nesnažili se své vzory hrát do posledního tónu, který je možný zaslechnout na nahrávkách. Brali to po svým, ale dojem byl výborný a působili jedním slovem – suverénně, v tom nejlepším slova smyslu. Od těch dob se naše cesty kříží. A tak jsem pojal rozhodnutí trochu vyzpovídat Honzu Řeháka, zakladatele a lídra téhle ojedinělé záležitosti.

Ještě, než se dostaneme k ústřednímu bodu rozhovoru, posloucháš, předpokládám, i jiný kapely. Jaký?
No, tak je toho samozřejmě víc, ale v zásadě zase z tohodle ranku, takže jako Stooges, Iggy Pop, Patti Smith, Blondies, L. Cohen, trochu Talking Heads, Brian Eno. V zásadě newyorská nezávislá scéna, ale jde to i dál do osmdesítek i ranejch devadesátek. Hodně David Bowie. Z českých kapel třeba Prouza, Extasy of Saint Tereza, Naked Souls, Garáž, Už jsme doma.

Rockový mastodonti typu Rolling Stones, Led Zeppelin, Pink Floyd nic?
Tak Zeppelíny jsem měl docela rád, to bylo zhruba kolem mejch osmnácti, poslouchal jsem to asi tak rok, měl jsem takový období, ale nějak mi to moc nechytlo. U Pink Floyd je to krapet něco jinýho, připadaj mi takoví poetičtější, víc oduševnělí, ale řek bych, že zhruba 80 % jejich tvorby neznám, spíš ty začátky se Sydem Barretem. Takže si myslím, že si je nechám na soustavnější poslech na pozdějc, možná až budu v důchodu …cha, cha. Rolling Stones mám částečně taky rád, ale není to není moje srdcovka, to ne. Takže z těhle tří kapel asi nejvíc ty Flyodi – k těm mám nejvnitřnější vztah.

A punk, nová vlna, elektronika?
Elektroniku mám teda rád, před pár lety mi sestřenice pouštěla STRKFR (Starfucker). Tak to bylo jako hodně příjemný elektro, jinak na ty úplně soudobý trendy nejsem, ale tohle jsem bral. Takže elektroniku, pokud to nejsou vyložený extrémy, tak mám dost rád, jo.

Do punku jsem teda nikdy moc nezajel. Hodně jsem poslouchal Pixies a sólový desky jejich zpěváka Franka Blacka a původní basistky Kim Deal. Tak na tý jsem byl před pár lety v Berlíně, ta dělá moc dobrý věci. Ovšem možná nejde už o punk, ale spíš grunge.

Jako Sex Pistols, Johnnyho Rottena, ze kterýho je zase John Lydon, jsem teda viděl na trutnovským festivalu, tak rozhodně bylo zajímavý to vidět, protože tam byl za hvězdu, jo. Ale že bych šel do tohodle žánru naplno to ne, ani do žádný český punkový kapely.

Kdy jsi začal aktivně s poslechem a vyhledáváním toho, co tě hudebně zajímalo? Měl na tebe někdo v tomhle ohledu vliv?
No tak asi tak ve věku čtyř let jsem si začal pouštět kazety z máminý obrovský skříně, která jich byla plná. Máma teda tvrdí, že už tou dobou jsem si pouštěl kazetu Lou Reeda, ale to si fakt nepamatuju. Jako co vím, nebyly to jen zvukový kazety, ale i VHSky, kterých jsem sjížděl asi tak 30 furt dokola a tam jsem ve filmu Trainspotting slyšel Perfect Day od Lou Reeda. Tuhle písničku jsem obehrával furt dokola, do tý míry, že dneska už ji zase tolik nemusím. Ale co se týče Velvetů, tak to bylo přímo tady Na Zábradlí, když se mi zdejší zvukař Petr Pavelec, kterej začal chodit s mou mámou, vyptával na to, co poslouchám, a na základě toho mi přines asi 3 vypálený cédéčka s Velvetama a od tý doby se to rozjelo. Pak jsem si koupil knížku Lou Reeda Between Thought and Expression a začal si rozšiřovat obzory.

Aktivně si začal hrát kdy? Na co? A kdy jsi sáhnul po kytaře?
Na kytaru jsem poprvé sáhnul, když mně bylo tak jedenáct či dvanáct let. Nejdřív mě máma přihlásila do lidušky, kde jsem paralelně dělal piáno a kytaru. Ale nějak mi to extra nechytlo. Piáno jsme doma neměli, takže mě po roce vyhodili, do lidušky jsem na nauku taky moc nechodil, na tý kytaře jsem se držel asi dva nebo tři roky a když mi doporučili, že ani tu kytaru ne, tak v tenhle moment jsem začal s klukama ze základky zakládat kapelu a hudba mě začala bavit i v aktivním slova smyslu.

Čímž se řeší i následující otázka, zda jsi klasicky vzdělaný nebo totál samouk
Tak nějakej základ jsem tam měl, ale v podstatě jsem se všechno učil doma.

No ale, ještě jsi mi říkal, že jsi zpíval i ve sboru. Můžeš tuhle svou aktivitu blíže popsat?
To byl takovej hospodskej sbor, kdy jsme se sešli jednou tejdně v hospodě na Starým Městě, takovej přátelskej ansámbl o zhruba 20 lidech ve věkovým rozpětí od teenagerů po padesátníky. Každou neděli jsme zpívali čtyři songy, ňákýho Verdiho, Mozarta v původní Vzorkovně v Bartolomějský. A do toho sboru jsme se dostal tak, že jsem tam začal chodit po práci, líbilo se mi to temný prostředí se svíčkama, byl to fakt takovej androš. A ten sbor jsme tam pak ňák společně založili. Majitel Vzorkovny se sbormistrem začali shánět další lidi po známých, kdo by si chtěl taky zazpívat, někdo měl zkušenosti z jiných sborů, někdo žádný. No a pak se teda začalo zkoušet, bylo i soustředění. A vystoupili jsme 17. listopadu, ovšem nepamatuju se přesně rok. (smích)

K Velvetům jsi přičichl kdy? Co byl ten rozhodující moment?
Jak jsem už říkal, byly to ty tři vypálený cdéčka od Petra Pavelce, a ještě si vzpomínám, že na školu v přírodě asi v šesté či sedmé třídě spolužák Tomáš Pospíšil přitáh´ kazetu – na jedný straně bylo album Lou Reeda Transformer, kterej se mi teda ohromně líbil, a na druhý Pixies.

Dokázal bys definovat, čím jsou tak zásadní? Co je dělá tak výjimečnýma mezi tou záplavou kapel po celým světě?
Mně to oslovilo spojením textů a hudby, takovou tou syrovostí, kterou … když jsem slyšel poprvé Banánový album, vlastně tak tam bylo něco, co mi okamžitě přirostlo k srdci, taková stará syrovost černo-bílá, bylo to něco, co se v dnešních kapelách nedá vůbec najít. Fakt těžko definovat. Pak když jsem četl ty texty, zjistil jsem vlastně, jak je to krásně propojený – ty slova a hudba, často nepříliš pěkný věci, ale přesto tak zajímavý, tak to mě prostě do toho ňák namočilo. Pak ty tóny jo, poslouchal jsem tu hudbu všude, kde jsem byl. Ať už jsem jel někam vlakem, autobusem, pěšky a udělal se mi si z toho vlastně takovej soundtrack do života, jo.

Chápu, že je to hodně těžký nadefinovat, s tím mají honičku i mnozí jiní. Prostě je to tam, ale říct proč to tam je, už není tak snadný.
Vono, až pak pozdějc, když jsem slyšel různý živáky, kterej je každej jinej, tak jsem zjistil, že prostě nic originálnějšího tady není.

Jak došlo k tomu, že jsi začal hrát velvetovskej repertoár?
No, my jsme právě s Tomíkem Pospíšilem po tom zážitku s Transformerem zkoušeli hrát, on na basu, já na kytaru, ještě jsme neměli ani pořádný zesilovače, hráli jsme doma a pak na tý naší škole s jinejma fajn lidma, připojil se k nám Michal Gabriel a Kryštof Lubomírský, no a někdy v těch třinácti či čtrnácti jsme s Tomášem jeli jenom ty Velvety, to byla jednoznačná volba. Kryštof by chtěl spíš víc ten funk, ale jestli s náma chtěl hrát, tak jenom Velvety, ne? Tak to hrál.

Musím přiznat, že když jsem poprvé viděl název kapely Underground in the Prague, jako lektor angličtiny jsem skoro omdlel. Co ta chyba v názvu?
Hele, my jsme to zjistili až po ňáký době, samozřejmě. Ovšem nám se to tak líbilo, že to má takovej důraz. Prostě je to název, takže prostě může bejt jakejkoliv. Tak po pěti letech jsme si řikali, že je to jen pracovní název a přemejšleli jsme o tom, že bysme ho změnili, ale už to bylo tak upevněný, že jsme to nechali.

Jak a kdy UIP vznikl? Takže trochu jsme to už naťukli – na základce se přidal i Kryštof na bicí a dál?
Michal Gabriel na kytaru a na začátku devátý třídy to vlastně vykrystalizovalo v takovouhle sestavu, ono na tý škole žádná jiná kapela neexistovala, takže jsme byli o to zajímavější, s těma kytarama po večerech, popíjet víno za kostelem, hrát a kouřit Startky. Tak to nás táhlo, jo?

Tak to je samozřejmě naprosto klasický schéma – kluci se ulejou z odpoledky a začnou tvořit hudbu. A kdy se přidal na kytaru Štěpán?
Ten přišel až po tom, co najednou Michal odešel, ne že by mu to nešlo, ale najednou z ničeho nic řek, že na to kašle, se Štěpánem Moskou jsme se kamarádili už před tím, Tomáš s ním chodil na nějakou fotografickou školu. Štěpán, ten střídal hodně škol, ale tý naší party se ňák furt tak držel, bavila ho kytara, Velveti ho taky chytli, sice ne tak jako mě nebo Tomáše, ale myslím, že by to s náma jinak tak dlouho netáh.

Kdy a jak ses poznal s Ondřejem Klepsou?
Viděl jsem plakát na John Cale Revival Band, že hraje v bunkru pod Parukářkou, asi tak v roce 2005 (?), tou dobou už jsem věděl, že nejsou jen VU, ale že jsou i jednotliví hudebníci, ha, ha. Tak jsme natáh´ pár kamarádů, šli jsme tam asi v deseti a ten prostor byl docela prázdnej, kromě nás tam bylo asi taky tak deset lidí. Tam se nám to líbilo a Ondřej tam v tý hrstce lidí, co jsme neznali, točil celý to vystoupení, točí teda všechno až do dneška. Začali jsme se bavit, pak jsme se viděli na dalších koncertech, pak se mu řek, jestli se nechce přijít podívat na nás, von, že jasně a od tý doby chodí skoro na každej náš koncert a…. točí.

Co říkáš na aktivity toho mladého youtubera Cam Forrestera, který se snaží hudbu VU rozklíčovat do posledního tónu? S tím, jak se i převlíká za jednotlivý členy je docela vtipnej, Na druhou stranu ty jeho tutoriály jsou až neuvěřitelný, ne?
Tak já na něj koukal chvilku, jak dělá ten naprosto precizní revival. Určitě je neuvěřitelnej ten jeho ponor do tohodle materiálu, do jaký hloubky jde, to mi přijde nesmírně zajímavý. Já teda neslyšel a neviděl zdaleka všechno, ale Ondřej mi říkal, že on všechno natáčí a snaží se uplatnit a přesně kopírovat to, co je v originálních Warholovejch filmech. Vlastně si dělá takovej i filmovej revival, kdy to chce mít všechno naprosto přesný. Von teď prej hraje někde v Londýně s tou partou, která se snaží lidem představit jak po hudební, tak i vizuální stránce, jak to tehdy probíhalo. Já se teda teď do Londýna nedostanu, což Ondřejovi závidím, takže doufám, že za pár let budou ještě vystupovat.

Dostal jsi se pak od VU i k jiným, řekněme, ne-mainstreamovým kapelám, interpretům?
Tak už jsme to tady zmínili Patti Smith, Iggy Pop, David Bowie…

Jonathan Richman ne?
No, toho jsem moc neznal, až vlastně do toho novýho dokumentu o VU. A pak jsi mi s ním seznámil taky ty.

No jo, my tady zase naučili jednoho Američana Velvety, byl naprosto nepolíbenej, a snad z vděku za to seznámení mi na oplátku ze Států přivez kazetu Jonathan Richman and Modern Lovers (který mimochodem produkoval J. Cale), což byl docela překvapivý objev. Underground v názvu kapely – co ty a českej androš?

Českej androš. No my jsme samozřejmě začali poslouchat i ten – Plastiky, Dégéčka. Dégéčka jsem měl teda hodně rád, Plastici, to je taková klasika, i když ne že by se mi nelíbili, ale neuchvátilo mě to tak jako texty Pavla Zajíčka. U toho jsem se zasek´ asi víc, jo. Pak samozřejmě Umělá hmota a i jiný kapely jsem poslouchal, ale asi nejvíc ty DG 307.

Jak se UIP vyvíjeli dál, je v kariéře nějaký vrchol? Nebo nápad udělat si hudební konzervu?
Náš vrchol jaksi byl asi ještě něž začaly ty vejšky, takže na střední škole, kdy jsme měli docela dost času a hráli jsme dvakrát, třikrát za měsíc, tak to byl takovej, řek bych vrchol, ale ne že bysme hráli zas o tolik líp. Faktem je, že v období pomyslnýho „vrcholu“ jsme zkoušeli třeba pětkrát týdně ve sklepě u Gabrielů v Dlouhý, který tomu docela fandili – pan Gabriel je známý sochař. Takže z podstaty věci měl ke kreativním aktivitám blízko a paní Gabrielová nás natáčela v úplných začátcích ještě před tím, než se objevil Ondřej. To zázemí jejich sklepa bylo fantastický – každej kamarád, známej moh za námi přijít, zazvonil a odebral se dolů, kde se teda nejen zkoušelo, ale i popíjelo, kecalo, vymýšlelo. Dá se říct taková pražská Factory, ne…?  (smích) Uvažovali jsme o nahrávání a jednu nahrávku pro nás jsme tady Na Zábradlí udělali, zvukařka Maruška nám to nahrála, ale ne pro distribuci. Teď jsme se o tom zase bavili, že bychom k 20. výročí něco udělali, ale bohužel jsme se k tomu ňák nedostali.

 Ondřej tu nahrávku má?
Já myslím, že ne, ale on má patrně skoro všechna ostatní naše vystoupení (smích).

Snažíš se sledovat živá vystoupení umělců, kteří ti konvenují – vím, že jsi J. Calea viděl nejen v Praze, ale i Aténách.
No, asi ve dvaceti městech, jo. Byli jsme na štacích jeho turné v Německu, v Holandsku, v Belgii, v Itálii.

Aha, takže Atény pro tebe nebyly tak výjimečný.
Ne, ne. Já jsem začínal někdy v roce 2010 v Lodži, v Polsku a pak když Cale byl tady nebo někde v okolí, tak jsem jel. Hodně taky Německo.

Mo Tucker jsi neviděl?
Ne, to ne. To na mě bylo ještě moc brzo

A Lou Reeda?
Ale toho jenom v Praze. Ale zas tak ne moc, protože tou dobou jsem ještě neměl prachy na to, aby jezdil po Evropě jako v případě J. Calea.

Zase máš docela dobrou historku z osobního setkání, ne?
No, měl jsem štěstí, že 17. listopadu 2009 byl v Pražský křižovatce k dvacátému. výročí Sametový revoluce benefiční koncert, kam tedy byli pozvaný jenom VIP hosti, tam se naprosto nedalo dostat. Ale věděli jsme, že si pravděpodobně po tom koncertě půjde sednout Václav Havel s Lou Reedem Na Zábradlí, takže jsme tam ještě s Tomášem Pospíšilem zaujali strategický pozice na tamním baru, jo? Pak tam najednou byla fůra novinářů a přišel Václav Havel se Suzan Vega a Joan Baez. Tak jsme si říkali:“ Přijde i Lou nebo nepřijde?“ No a najednou tam vkročil! Udělala se taková ulička z fotografů, naprosto neprostupná, a on tou uličkou prošel dozadu do foyer. Tam to bylo totál VIP, několik sekuriťáků. Já měl s sebou tu knížku Between Thought and Expression a chtěl jsem si ji nechat dát podepsat. Z divadla některý lidi taky a řekli, že bych to tam měl k podpisu jako nejvhodnější osoba donést já, protože ho nejvíc miluju a že je nepravděpodobnější, že si tu cestu k němu najdu. Tak jsem tam nakráčel se dvěma, třema knížkama podpaží. Tam bylo, včetně těch sekuriťáků, asi tak 30–40 lidí, Honza Macháček z Garáže tam byl taky, a velkej stůl, u kterýho seděl Havel, Reed, Suzan Vega a Joan Baez. Dostal jsem se tam přes 3 různý vrstvy sekuriťáků, tomu prvnímu jsem řek, že jsem ze Zábradlí a jestli by bylo možný nechat si podepsat knížku od pana Reeda (!) nebo jí tam aspoň poslat po něm. A on na to, že se musí zeptat svého šéfa. A ten šéf říká: „Ty jo, to já nevím, to bych se musel zeptat já svého hlavního šéfa, ale já ho tady nikde nevidím.“  Tak se ošíval a nakonec říká: „Hele, víš co, zkus to, zeptal bych se svého šéfa, ale nevidím ho tady.“ Tak jsem přišel k tomu stolu, tam fakt seděli ty čtyři a nenápadně jsem si stoupnul asi metr od nich, mezi Lou Reeda a Václava Havla, oni si něco povídali, tak jsem čekal asi dvě minuty, abych nerušil v konverzaci a když byla chvilka ticha, tak jsem toho využil, představil jsem se, že jsem Honza Řehák, že miluju jeho hudbu a že se motám tady kolem Zábradlí a že jsem přines k podpisu jeho knížku. Svojí angličtinou jsem koktal těch pár vět ve smyslu, že poslouchám jeho hudbu od ranýho mládí a že mi pomohla, když jsem byl v ňákým průšvihu, a jak je úžasný vidět takovou legendu, jo? Von na mně koukal a pak začal psát a ptal se: „pro koho?“ Tak jsem mu řek svý jméno, ono se to zkomolilo, takže nakonec ze mě byl „Reheka“ a namaloval mi k tomu takový srdíčko. Vod tý doby je „Reheka“ moje přezdívka, … cha, cha. Takže se mi podepsal, já z toho byl naprosto mimo, ne, ve dvaceti letech. Von mi ještě podal ruku a pak mi zalomil palec, jako to dělaj´ trampové, usmál se na mě. Já se úplně šťastnej vypotácel z toho VIP foyer zase mezi normální lidi a fotografy, který se tam chtěli dostat. Honza Macháček, když mě viděl, tak se jen smál a volal na mě: „Tak co, máš Vánoce, jo?“ Tak jsem si zase dřepnul na bar, vydejchával jsem to, Tomáš mi velebil za ten můj kousek a za takových patnáct minut se tam zase udělala taková ta ulička z novinářů a fotografů, který se tam nedostali a začali fotit, jak Lou Reed odchází. Já jsem se už nechtěl ňák extra angažovat, měl jsem splněno, jo, a von mě zahlíd mezerou mezi těma hlavama a zastavil se u mě, zase mi podal ruku a rozloučil se: „Hi, Johnny!“ A to se z toho celýho davu stalo jenom mně, pak už se nezastavil. Takže si jistě dokážeš představit, jakej to pro mě byl ohromující zážitek.

Jiný záležitosti jsi tady jistě viděl. Třeba loni na Patti Smith jsi patrně byl?
Jo, tu jsem viděl několikrát, dokonce jsme se potkali s tím jejím kytaristou Lennym Kayem, pokecali jsme pár minut i s basákem Tonym Shananhanem, s Iggym Popem taky, když hrál v Praze s kompletníma Stooges. Od kytaristy Rona Ashetona jsem po koncertu dostal trsátko, na tohle jsme měli docela štěstí. A to i v případě Johna Calea, který hrál v Národním divadle pro Paměť národa, já tam tehdy pracoval, takže jsem odhad kudy asi tak půjde a skutečně se mi podařilo ho odchytit a dát mu k podpisu desku.

Ivana Krále jsi viděl?
Ne, tak toho ne, on s Patti nehrál, ale stihnul jsem ještě Davida Bowieho, to jsem rád.

Ale to teda všechno v Praze?
No většinou, nebo třeba Iggy v Ostravě a tak, ale v zásadě České republice. Někdy náhodou, když je festival v cizině a jede se okolo – takhle jsme třeba v severním Španělsku, v Bilbau viděli koncert Davida Byrneho.

Jak velká je tvoje sbírka vinylů a co všechno obsahuje?
Tak mám v podstatě celou velvetovskou diskografii, a teď se soustředím na sbírání bootlegů. Vedle toho Iggy, Bowie, Hendrix, ale vždycky tohle období, a pak samozřejmě LP jednotlivých členů VU, což mám pokrytý docela slušně. A myslím, že těch vinylů bude tak metr a půl.

Zajímáš se i o jiný formy umění – mám na mysli třeba film, výtvarný umění nebo nějaký performance, když už děláš na tom Zábradlí?
Tak na Ondřeje třeba v přehledu těch warholovskejch filmech nemám, ale ohledně lidí z party okolo Factory mám nějaký facebookový stránky, kde to sleduju, bohužel teď dost často nekrology. Sleduju to dost, ale že bych si pouštěl nějaký warholoviny, to ne.

Tvoje žena hudbě tvého srdce fandí.
Jo, tý jsem k tomu vlastně otevřel dveře, dá se říct. Ona si to taky rychle oblíbila, toho Calea a tak. Přived jsem jí k tomu, protože ty poslední tři roky jsem ji bral všude možně, takže ona za tohle období viděla víc koncertů J. Calea než já za těch posledních patnáct let (smích). Měla štěstí, docela. Reeda má taky ráda, četla nějaký knížky, ale Reed byl takovej chladnější a zlejší na toho Calea, takže má radši Johna.

Myslíš, že se o tyhle hudební záležitosti bude zajímat i vaše dcera. Chcete ji k tomu vést?
Já bych určitě chtěl, tak já už teďka, když jí uspávám a zpívám jí I´ll Be Your Mirror a takovýhle uklidňovací písničky, jo? Chtěl jsem jí začít hrát na kytaru, ale přece jenom v jejím věku je to na ní ještě takový vostrý, takže zatím spíš zůstávám u toho zpěvu. Pouštěl jsem jí taky nějakýho Briana Ena, to taky docela dobře zabírá. Takže myslím, že k tomu bude mít vztah.

Stál bys o to, aby tě v budoucnu viděla hrát naživo?
Tak to jasně, to zcela určitě. No, ještě jsem chtěl poznamenat, že jak jsme loni na jaře byli v Německu na těch pár koncertech J. Calea v březnu, dubnu, tak jsme nevěděli, že čekáme Janičku a ona už to v břiše mámy nasávala ještě před narozením. Má dobrej začátek, myslím.