The Agony – Pojedeme možná na Mácháč

Foto: Archiv kapely The Agony

The Agony

The Agony

Nedávno jsem si na Facebooku všiml spuštění crowdfudingové kampaně ženské heavy-rockové kapely THE AGONY na nahrávání jejich nové desky, která má mít ve svém názvu záhadné číslo 689. Nedalo mi to a požádal jsem kytaristku TEREZU ‚TERKU‘ PŠENČÍKOVOU a baskytaristku KATIE SKATIE o následující rozhovor, ve kterém se holky rozpovídaly nejen o přípravě nové desky.

Ahoj holky, řeknete mi, co se právě teď děje u The Agony?
Katie: Ahoj kluku. Děje se jako vždycky spousta nepodstatných věcí, ale tentokrát se kromě nich připravujeme na svoje středeční narozeniny, které budou zjevně velice super. Ale o tom už asi nic – předpokládám, že tenhle rozhovor vyjde až po nich. (Dodatek po koncertě: byly VELICE super!) Dál se u nás děje zkoušení nových písniček, které letos vydáme na novém albu. Což bude taky velice super. Vybíráme na něj úspěšně na Startovači, na který plánujeme navázat ještě zahraniční kampaní na Pledgemusic.com. No a pak se budeme zaobírat detaily kolem letního evropského turné, které už je díky pomoci našeho kapelního kamaráda skoro hotové. Začala jsem ho sice dělat já, ale po čtyřech zázračných kšeftech mi to přestalo jít, takže jsem to byla nucena postoupit… Ještě že tak, jde mu to krásně. A pak vezmeme ty peníze ze Startovače a nalítneme s nima do studia.

Právě na tu kampaň na Startovači se ptám, jak proběhla a jak byla úspěšná?
Katie: Proběhla strašně rychle. Nastavily jsme limit 42 dní, ale už asi tak během prvních tří jsme měly cílovou částku vybranou. Nadále nám to přibývá, což je skvělé, protože čím víc peněz, tím víc toho pak budeme moct nabídnout. A taky nám nemusí vyjít ta zahraniční polovina, v kterémžto případě by se nám nadmnoho peněz rozhodně hodilo.

O jaké odměny je na Startovači největší zájem?
Katie: Nejvíc se líbí asi limitovaná edice CD, ty už jsou skoro vyprodané. Co mě velice mile překvapuje, je to množství lidí, kteří nám jen tak hodí peníze a žádnou odměnu si nevyberou. Hrozně mě těší, že nám někdo prostě chce pomoct a stačí mu ten dobrý pocit.

Dobrá, kampaň máte za sebou, kdy se tedy chystáte do studia?
Katie: Jak jsem už naznačovala, tak v létě po turné. Zaprvé na to bude víc času, když to budeme už mít s krku, zadruhé budu mít novou, lepší, úžasnější basu, která bude hrát jako ďas.

Říkáte, že jste vybraly víc peněz, než bylo Vašim cílem, co tedy uděláte s přebytkem? Poletíte na Bahamy? (smích)
Katie: Možná tak na Mácháč. Ono to vypadá, jako že z toho strašně zbohatneme, ale tak to vůbec není. Něco nám ještě spolknou provize pro Startovač samotný a ještě vlastně vůbec nevíme, na kolik nás vyjdou necédéčkové odměny. Kromě toho, jak už jsem říkala, zahraniční část taky nemusí nutně vyjít. Ale to odbočuju – čím víc toho vybereme, tím lepší to CD může být. Můžeme strávit ve studiu víc času, můžeme zaplatit producenta, můžeme zaplatit grafika, co nám tu fyzickou podobu nějak správně vyhezká. Můžeme si vybrat spoustu drobných prkotin – lepší papír na booklet, luxusnější krabičky, kdesicosi… Dál bychom rády konečně natočily další klip, to už jsme strašně dlouho neudělaly. A kdyby nějakým zázrakem i potom přebylo dost peněz, můžeme vydat „689“ i na vinylech. To po nás pořád někdo chce.

The Agony - Katie Skatie

The Agony – Katie Skatie

Budete nahrávat zase ve studiu Hostivař u Zdeňka Šikýře, nebo tentokrát zvolíte jiné studio?
Katie: Už máme vybrané jiné, chceme zase zkusit něco jiného a posunout zvuk ještě dál. Ne že by to Zdeněk neměl dobré – to lze zjistit poslechem našeho prvního alba „Dirty & Dangerous“ –, ale slyšely jsme nedávno nahrávku kapely Syndrom a nevěřily jsme, že je česká. Takže jim jdeme ukrást domovské studio. (Netajím název, jen si ho nepamatuju…)

Můžete už prozradit, jaké písně na CD budou?
Katie: Můžeme. Názvy říkat nebudu, to Ti nic neřekne, snad kromě „It Ain’t Over“ a „Radio Silence“, které už nám vloni vyšly jako singl. Celkově to zase bude znít hodně jinak, půjde to trochu víc do grunge a do deprese. Snad ne příliš… Ale tak jako tak budou dost dobré, protože nic průměrného neprojde přes moje všudypřítomné držkování. Nových songů se nemůžeme vynahrát, tak snad se budou stejně líbit i mnohováženým posluchačům.

Takže CD by mohlo na podzim vyjít?
Katie: Už jsme si za krátkou existenci prošly takovou spoustou opožďujících náhod, že už dávno radši nic neslibujeme. Ale zatím to na podzim vypadá, ano. Takže na Vánoce budeš mít skvělý dárky.

Deska se bude jmenovat „689“, můžete mi vysvětlit, proč právě takhle, co to číslo znamená?
Prostě hezké číslo, ne? (smích) Vysvětlení bude. Časem. Ještě to chvilku musí být napínavý.

Na Vaše koncerty si občas zvete zajímavé hosty, nenapadlo Vás tedy si nějakého hosta pozvat i na natáčení CD?
Katie: Nenapadlo! Díky za myšlenku.

Holky, přestože Vás už pár let znám, o Vašich hudebních začátcích toho moc nevím, co mi tedy prozradíte z Vašich hudebních životopisů?
Katie: Na to už se ptali tolikrát, že už mám pocit, že se spíš učím básničku, než že by to vůbec byla pravda.
Terka: Já jsem hrála před The Agony ve dvou kapelách, ale ani jednu nebudeš znát, protože jsme vůbec nebo jen minimálně koncertovali. Ta druhá, ve které jsem vlastně hrála, když začínaly The Agony, se jmenovala Therapie a je docela škoda, že jsme nehráli víc, protože některé písničky byly fakt super.

Mě by docela zajímaly Vaše hudební vzory…
Katie: Já v podstatě žádné nemám. Samozřejmě odkoukávám různé postupy od basáků (i kytaristů), kteří někde udělají něco zajímavého. (Třeba oba basáci Arctic Monkeys, Krist Novoselic, Flea nebo člověk z YouTube jménem Davie504, kterého si jednou vezmu za ženu.) Ale většinou si vymýšlím úplně vlastní linky a rozhodně bych neřekla, že bych chtěla hrát jako XY… Hraju jako já a líbí se mi to.
Terka: Já mám ráda Michala Pavlíčka (to asi není žádná novinka), Jeffa Becka nebo třeba Davida Gilmoura. Asi to mám stejně jako Kejtý. Nikoho kopírovat nechci, ale když se mi nějaký lick líbí, snažím se zjistit, jak ho ten kytarista hraje.

The Agony – Tereza ‚Terka‘ Pšenčíková

The Agony – Tereza ‚Terka‘ Pšenčíková

Katie, jak se mladá holka jak Ty dostane k tak neholčičímu nástroji jako je baskytara?
Katie: Rozhodně úplně jinak než stará holka. Hrála jsem v průběhu dětství na leccos – bicí, klavír, kytara, elektrická kytara, samozřejmě flétnička… A pak mi jednou punkáči v hospodě řekli, že nemají basáka, takže jim přijdu v pátek na zkoušku. Tak jsem si půjčila bráchovu basu a šla jsem. A už mě to nepřešlo. Ono se pořád říká, že basa je jednodušší než kytara, proti čemuž se basáci strašně ohrazujou, ale něco pravdy na tom je – na rozdíl od jiných nástrojů to totiž můžeš v podstatě vzít poprvé do ruky a jít s tím do kapely, protože to můžeš osrat a hrát celou písničku dva tóny a už je to basová linka. Ale to samozřejmě platí jen pro začátky, brzo tě to přestane bavit a začneš si vymýšlet pakárny. Myslím, že v tomhle směru bude poznat obrovský rozdíl mezi prvním a druhým albem. Ne že bych se na „Dirty and Dangerous“ nesnažila, ale měla jsem ještě trochu omezenější rozsah postupů a nápadů. Taky tam dost songů přinesla Niky hotových ze svých dřívějších let, takže jsem se nenamáhala a trochu jsem si zamachrovala tak možná v poslední písničce, zatímco na „689“ budu blbnout v podstatě od začátku do konce. Strašně se těším.

Jak jsi právě řekla, na téhle desce už není Niky hlavní autorkou, kdo všechno se tedy na skládání písniček podílel?
Katie: Hlavní autorka víceméně pořád je, jen už ty songy netahá hotové. Přinese riff a z něj něco vytvoříme společnými silami. Anebo taky někdy něco vymyslím já, ale to je většinou nějaká příšerná grungeová deprese, takže kdo ví, jestli se to uchytí. Nicméně víc v odpověď na Tvou otázku: my čtyři.

The Agony - Katie Skatie

The Agony – Katie Skatie

Terko, docela mě překvapuje, že posloucháš hodně jazzových a jazzrockových kytaristů. Jak jde dohromady to, co posloucháš, s tím, co hraješ?
Terka: Aby to nevypadalo, že jsem nějaký jazzový odborník. (smích) Jazz je hodně posluchačsky náročný a ne vždy to dávám. Ale mám ráda, když se v hudbě děje něco nečekaného. Spíš by se dalo říct, že poslouchám progresivní rock než přímo jazz. Když je možnost zahrát něco jinak, nečekaně, ráda to tam fláknu. Ale písnička musí dávat dohromady smysl, nesmí to působit „na sílu.“

Vymýšlíš si tedy například do písniček sóla?
Terka: Jo, vymýšlím. Mám tam pár taktů prostor a můžu si dělat, co chci. Teda skoro co chci, jak už jsem zmiňovala v předešlé otázce (smích). Ale většinou se mi ten prostor zdá malý a klidně bych pár taktů přidala (smích).

Připadá mi, že Tvůj styl hraní je spíše bluesový či bluesrockový než metalový…
Terka: Jo, to už mi říkalo víc lidí a tvářili se u toho pozitivně, tak se jim to asi líbilo. (smích) Já totiž moc nemám ráda takové ty klasické metalové intervaly, přijdou mi strašně studené. To, co hraju já, je takové teplejší.

Máš pro své hraní podporu v rodině?
Terka: Jo. Jsem z Moravy a když hrajeme někde poblíž mého rodného města, naši poskytnou celé kapele včetně celého aparátu azyl a catering u sebe v bytě. A když už tam teda hrajeme, tak se na nás přijdou i podívat.

The Agony – Tereza ‚Terka‘ Pšenčíková

The Agony – Tereza ‚Terka‘ Pšenčíková

Katie, na Vašem webu jsi začala psát kroniku, která je ale už dost dlouho rozepsaná, budeš v jejím psaní ještě někdy pokračovat?
Katie: Asi spíš ne. Mám ještě pár dalších kapitol, protože jsem to vlastně vůbec nepsala kvůli zveřejňování, ale jen pro nás. Nicméně teď už mi přijde, že to přece nemůže nikoho zajímat… Ani nás…

Neuvažovaly jste, že byste si udělaly nějaký boční projekt, který by byl odlišný od toho, co hrají The Agony?
Katie: Uvažovaly, dokonce jsme k tomu měly nakročeno, když si Niky chtěla brát menší dovolenou. Ale nakonec z toho sešlo. Nicméně co se týká mě konkrétně, tak za dlouho-dlouho-strašnědlouho chci zkusit něco úplně jinýho… Tím myslím třeba sólovku nebo tak… Nějaký divný jazzpunk, který se mi nechce úplně cpát k The Agony, protože se k nám prostě nehodí. Dost to smrdí z „Will to Kill“ nebo z „Prague City“, která bude na dalším albu. Myslím, že pro AG je to dobré na zpestření, ale dělat z toho náš nový směr by nesedělo.
Terka: Možná někdy založím kapelu nebo se přidám ke kapele, která bude hrát něco podobného hudbě, kterou poslouchám. Ale příštího půl roku to asi nebude. Navíc bych chtěla sehnat ideální spoluhráče, kteří budou obstojně hrát, budou zodpovědní a zároveň to budou kamarádi. To se nám stalo v The Agony a nevím, jestli se tento zázrak může podruhé za sto let opakovat.

The Agony

The Agony