Slávek Janda – Žijeme v období recyklace

Foto: Archiv Abraxasu

Abraxas

Kapela Abraxas v letošním roce slaví 40 let působení na naší hudební scéně. K tomuto výročí vydává v těchto dnech reprezentativní kompilační CD. Sešel jsem se tedy s leaderem Abraxasu SLÁVKEM JANDOU, abych se o této kompilaci něco dozvěděl. Zároveň jsme probrali celou historii Abrasasu.

Abraxas letos slaví 40té výročí, pojďme se tedy trošku za těmi 40 roky ohlédnout. Já osobně toho o začátcích Abraxasu moc nevím, mohl byste tedy zkusit zavzpomínat na úplné začátky?
Ten úplný začátek vznikl tak, že mi zavolal Ivan Sekyra, což byl kytarista skupiny Abraam ve, ve které jsem taky nějakou dobu hrál, jestli si s ním nechci přijít zajamovat. V tu dobu jsem hrál s Petrem Novákem, ale protože jsem chtěl začít dělat něco trochu jinou muziku, tak jsem tam šel. No a asi na třetí schůzce jsem navrhl, že by bylo dobrý udělat nějaký repertoár a začít vystupovat, což se nakonec povedlo. První koncert jsme měli na Strahově v klubu 007. Ale na přesné datum už si nevzpomenu. Hráli jsme tehdy v sestavě: Ivan Pelíšek, Ivan Sekyra, Tonda Smrčka a já. Pak se kapela rozšířila o zpěv a klávesy. Asi po dvou letech jsme začali dělat audiovizuální show. Takže jsme měli různý projekce, promítali jsme film, jeden kamarád pro nás vyrobil speciální světelný park. Měli jsme luminiscenční obraz, který namaloval Richard Žák. Zajímavé na tom je, že on nevěděl, co vlastně maluje, protože tu lampu, pod kterou byl obraz vidět, jsme si pořídili až později. Takže on, když to viděl, tak z toho byl hodně nadšenej (úsměv). V té době jsme taky používali stroboskopy, což v té době nebylo moc obvyklé. Takže se dá říct, že jsme na svou dobu byli dost progresivní.

Kde se vzal název Abraxas a co to vlastně znamená?
No, protože ta původní kapela, z který to celý vzniklo, se jmenovala Abraam, ale já jsem nechtěl hrát pod tím původním názvem. A to Abraxas má stejnej začátek, takže jsme to takhle změnili.

Carlos Santana vydal v roce 1970 desku „Abraxas“, mělo to nějakou souvislost?
Samozřejmě, tam jsme to slovo viděli poprvé. To byla právě ta inspirace.

Mě zaujalo, když jsem se dočetl, že s Vámi krátce hrál Vláďa Pardůněk, kterého mám osobně spojeného s jiným druhem muziky, než je Abraxas. Jak tedy k tomuhle nesourodému spojení došlo?
No, já si nemyslím, že ta muzika je od sebe příliš vzdálená. Vláďa Pardůněk byl můj letitý kamarád, takže jsme se nějak domluvili. Ale protože on už byl hodně nemocnej a bohužel taky hodně závislej na alkoholu, tak to moc nešlo a jeho působení u nás trvalo jen krátce.

V roce 1982 vyšlo Vaše debutové LP „Box“, které je pro mnoho lidí (částečně i pro mě) synonymem Abraxasu. Co pro Vás v té době jeho vydání znamenalo?První deska je vždycky taková zásadní. A v té době bylo hodně těžký se dostat do edičního plánu, takže jsme byli pochopitelně rádi, když ta deska vyšla. My jsme do té doby mohli natáčet jenom singly, na kterých nám vyšla spousta muziky. Takže kdyby byla jiná doba, mohli jsme mít desku venku cca o tři roky dřív.

Na albu byly nejen skvělé písničky, ale i výborné texty…
Ty texty psal Pavel Zeman, kterej byl takovej velice obrazotvornej a měl takový zajímavý obraty. Některý byly dvojsmyslný, jako například obrat „do jedu namoč oštěp a šíp“, lidi tomu rozuměli jako: „dojedu na moč“ (úsměv). Takže on byl velice originální. Jo, to bylo dobrý.

Abraxas

A proč tahle úspěšná spolupráce nepokračovala i na dalších deskách?
My jsme pak ještě něco zkoušeli, ale už to nebylo ono, ani nevím proč. Prostě už se to nějak nedařilo. Já jsem pak začal dělat s Pepou Vondráškem, který měl skupinu Letadlo a později taky Jižní pól a velice krátce působil i v Abraxasu. Pepa psal zase úplně jinak, ale taky se mi to líbilo. Prostě kapela je živej organismus a ty lidi se v ní zákonitě mění. Já snad neznám kapelu, ve který by po 40 letech byly pořád ty samý lidi. To asi nejde. Ty lidi to můžou vydržet možná 10, možná 15 nebo maximálně 20 let, ale pak se vždycky něco stane a oni z tý kapely odejdou. Těch důvodů, proč se kapela mění, může být velký množství. Nicméně je to naprosto přirozený. Já samozřejmě chápu lidi, kteří by chtěli tu kapelu vidět v původním složení. Myslím, že tomuhle se nejvíc blíží Rolling Stones, ale to je spíš výjimka a ani ti už nejsou původní. Většinou z té kapely zůstane jeden původní člen.

Mě napadají ještě třeba ZZ Top…
No, jo vidíš, to je pravda. ZZ Top jsou úplně původní. Ale to je opravdu velká výjimka.

Styl muziky, který Abraxas tehdy dělal, byl úplně odlišný od toho, co zde bylo ke slyšení. Neměli jste trošku obavy, jak na Vás fanoušci budou reagovat?
V muzice je to tak, že člověk tomu, co dělá, musí nějakým způsobem věřit. Takže jsem vždycky dělal písničky tak, jak mně se líbily. Nikdy jsem nepochopil, jak může někdo dělat něco, co se mu nelíbí. Já si myslím, že to ani snad nejde. Myslím, že i když děláš třeba dechovku, tak se Ti to musí líbit, jinak to nikdy nebude pro ty lidi dobrý. Takže já jsem vždycky dělal to, co jsem si myslel, že bych měl dělat.

 Na scénu jste se vrátili až v roce 1994. Co rozhodlo o obnovení kapely?
Impulz byl ten, že nějaká firma měla tehdy zájem vydat naše kompilační CD a chtěla, abychom při té příležitosti uspořádali koncert. Ten měl tehdy velký úspěch a my jsme si řekli, že by bylo dobré kapelu zase obnovit. Potom jsme opět začali vydávat desky. Nejprve v roce 1996 vyšla deska „Sado-maso“. Ovšem taková poměrně zásadní deska byla „Rituál“ z roku 2000, kde se objevila písnička „Karel drogy nebere“, v níž Karel Gott vykládá o svém vztahu k drogám. A pak se tam objevila naše velká hitovka „Obyčejnej svět“. Obě tyhle písničky se tenkrát docela chytly v rádiích. Pak přišly desky „Retrospektia“ (2003), „Už je to jedno“ (2007) a „Hlava v oblacích“ (2009). V roce 2014 vyšel „Tribute Abraxas“, kde různí interpreti hrají hity Abraxasu. Loni vyšlo zatím naše poslední řadové album „Klid“ a letos vychází „Best od Abraxas – Nekonečný Boogie“.

Ke svému 40 výročí vydáváte kompilační CD, jaké písně jste pro tento výběr vybrali?
Jak už bylo řečeno, v letošním roce Abraxas slaví 40 let od založení. Supraphon k tomuto výročí vydal kompilaci „Best Of Abraxas – Nekonečný Boogie“. Je to dvojCD a je na něm 40 skladeb, což koresponduje s počtem těch let. U mnoha písniček jsme na tu kompilaci umístili původní nahrávky. My je sice máme nahrány třeba v lepší zvukové kvalitě, ale protože jsme chtěli co nejvíce zachovat tu autentičnost a  atmosféru doby, ve které ty písničky vznikly, rozhodli jsme se je tam dát v originálních verzích. Většina písní je z desek, které vycházely u Pantonu, a pak jsou tam samozřejmě věci, které vycházely v devadesátých letech u různých firem. Samozřejmě že to není tak, že by tam byla co rok to jedna písnička, protože my jsme samozřejmě nenatáčeli každý rok. Jde o takový reprezentativní výběr skladeb, o kterých jsem si myslel, že nás nejlépe vystihují. Jde zkrátka o takový vzorek repertoáru, který ocení nejen naši fanoušci, ale i Ti, kdo Abraxas neznají, protože jim ta kompilace podává takový totální přehled o naší tvorbě.

Kdy a kde se chystáte CD pokřtít a jak bude koncert probíhat, máte pozvané nějaké hosty?
Křest CD proběhne 2. 6. v klubu Rock Café v Praze na Národní třídě. Na tom koncertě budeme hrát skladby z celého období. Hosty jsme samozřejmě pozvali. Přijde například Jarda Trachta, který s námi kdysi taky hrával. Možná přijdou i další hosté. Srdečně zveme nejen všechny bývalé členy kapely, ale také všechny naše spolupracovníky. Já bohužel na všechny nemám kontakty, proto bych je rád pozval touto cestou. Třeba se to k někomu dostane a přijde, byl bych moc rád.

Abraxas

Neuspořádáte třeba nějaký výroční koncert nebo něco podobného?
My jsme si původně mysleli, že uděláme koncert v Lucerna Music Baru, ale nakonec jsme se rozhodli pro Rock Café, kde pokřtíme to kompilační CD. Jestli uděláme na podzim nějaký další koncert, to v tuto chvíli nevím, ale určitě nepůjde o žádnou monstr akci.

A co třeba obrazový záznam?
My jsme vydali DVD k 35 letům kapely, ale letos to asi dělat nebudeme. On je problém, že pořízení obrazového záznamu není úplně levná záležitost a o ty dévédečka není v podstatě žádnej zájem. Takže jsem k tomu docela skeptický.

Dá se říct, jaká doba byla pro Abraxas nejhorší?
Paradoxně doba nejtěžší byla na začátku devadesátých let. Protože došlo k totálnímu zhroucení systému. Ano, za komunistů jsme procházeli nejrůznějšími zákazy, perzekucemi a podobným marasmem, ale pořád to nějak fungovalo. Byli tady kulturní domy a krajský agentury, my jsme například patřili pod PKS (Pražské Kulturní Středisko). A ty agentury mezi sebou nějakým způsobem komunikovaly. Jenže pak se tenhle systém zhroutil a to trvalo třeba 10 let, než začaly vznikat rockový kluby. A ty první kluby byly příšerný. Ono to bylo většinou proto, že ty kluci neměli peníze, většinou si pronajali nějaký prostor, který za pár korun zrekonstruovali, a podle toho to pak vypadalo. A ani zvuková kvalita nebyla úplně nejlepší. Takže ty devadesátky byly opravdu asi nejhorší doba.

Jaká se situace změnila dnes?
Po roce 2000 se to začalo postupně zlepšovat a dneska už ty kluby jsou celkem na slušný úrovni. I když kvalita je pořád různá, tak ten standard se výrazně zlepšil. Navíc dneska je internet, takže ten kontakt s pořadatelema je daleko jednodušší než tenkrát. To si kapely vyměňovaly kontakty na pořadatele a sdělovaly si, kde se dá nebo nedá hrát.
Teď jste tady zmínil internet. Neodpustím si tedy, abych se nezeptal, jak vnímáte fenomén stahování muziky?
Já si myslím, že tohle už snad ani nemá cenu řešit. Prostě to je nová realita a člověk se s tím musí nějakým způsobem vyrovnat. Dnes jsou všeobecně ty náklady desek nižší. Když se vydávaly vinyly a kazety, tak ty prodeje byly tak desetinásobně vyšší než dnes. Vezmi si, že nejprodávanější deska za loňský rok byl Kabát, který prodal 50 tisíc kusů nosičů. To je na dnešní dobu sice úctyhodné číslo, ale ve srovnání s tím, co se prodávalo v osmdesátých letech, to není zase nic moc. Tehdy třeba Elán prodal 200 tisíc desek. Takže šlo o úplně jiný počty. Proto vydat dnes CD není otázka výdělku, ale spíš propagace. To je daný tou technologií, která tehdy nebyla a dneska je. Ta technologie to stahování umožňuje a ty lidi ji samozřejmě využívají. Jsou sice servery jako iTunes nebo Supraphononlie, kde se ta hudba stahuje za nějaký poplatek, ale to není na to, aby člověk kalkuloval s nějakým příjmem. To je opravdu propagační materiál. A já to dneska tak beru.

Když porovnáte publikum z Vašich začátků a publikum teď, lze to vůbec srovnávat?
Musíš si uvědomit, že my jsme stará kapela a to publikum stárne taky. No a je známo, že starší publikum chodí na koncerty méně než to mladý. Takže je pochopitelné, že tehdy jsme měli větší návštěvnost, než máme dnes. Ale taky je nutné si uvědomit, že v tý době byla muzika mezi mladými lidmi naprosto dominantní záležitost. Tehdy nic jiného nebylo, prakticky se nedalo cestovat a nebylo tolik možností jako teď. Takže speciálně pro mladý lidi byla ta hudba v tý době takový jediný svobodný vyjádření. Jediný věci, který tady tenkrát fungovaly, byly kultura a sport. Navíc si musíš uvědomit, že se mění i ta doba. Tenkrát tady sice byl socialismus, ale do jistý míry se nějakým způsobem pořád dalo fungovat. Samozřejmě, že nás soudruzi různě dusili, to je pravda. Ale ta doba byla pro tu muziku příznivější celosvětově, byl o ní velký zájem. A to vyvažovalo všechny zápory. Dneska je jinej problém – už ten zájem není tak velkej. Lidi se chodí na koncerty spíš bavit než poslouchat. Tehdy lidi na koncertech seděli a poslouchali, proto snesli mnohem náročnější muziku než dneska. Dnes, když tam lidi stojej, tak potřebujou nějakou muziku, která je donutí, aby se hýbali, a to má potom vliv na celkový obraz koncertů. Hodně věcí se změnilo s příchodem MTV, to bych řekl, že byl takový začátek úpadku, protože z muziky se najednou začalo stávat spotřební zboží. Do té doby v tom byl takový idealismus a životní styl. Pak už přestávala existovat taková ta náročnější hudební scéna, protože už přestala mít publikum, a dneska tenhle trend pokračuje. Z rockový muziky se stala ‚pouhá‘ zábava. Z muziky se prostě vytratil idealismus, který byl typický pro šedesátý až osmdesátý léta. Osmdesátky byly ještě dobrý, ale už to byl začátek úpadku. Devadesátky se ještě držely, ale po roce 2000 hudba začala stagnovat. A dnes prožíváme něco, čemu já říkám období recyklace. Ale zároveň říkám, že jde o naprosto přirozený proces. Vem si třeba klasickou hudbu, to je to samé, dodnes se hrají skladby starých mistrů. Pak přišel jazz a je to zase to samý, hrají se různý revivaly starých jazzových kapel a tak…