Paul Kowacz – doživotní hardrocker

Foto: Archiv Paula Kowacze

Současná sestava RBB - zleva: Radek Horník, Jiří G. Rubeš, Monika Infernalis, Paul Kowacz

Současná sestava RBB – zleva: Radek Horník, Jiří G. Rubeš, Monika Infernalis, Paul Kowacz

Pražská hardrocková kapela RED BARON BAND (RBB) působí na české klubové scéně už dlouhých 22 let. Za dobu její existence prošla kapelou pěkná řádka muzikantů. Sešel jsem se s jejím zakladatelem a leaderem PAULEM KOWACZEM a v následujícím rozhovoru mi Pavel vyprávěl nejen o historii, ale také o současnosti a budoucnosti RBB.

Pavle, můžeš mi poodhalit něco z úplných začátků Red Baron Bandu?
Já jsem měl nějakou kapelu s kamarády, a to byla taková předzvěst RBB, protože ta muzika, i když byla většinou instrumentální, byla dost podobná. Byl to prostě takový hardrock a bluesrock. Ta kapela měnila dost často názvy, chvilku jsme se jmenovali Crosstown Traffic, pak General Purpose a tak. Ale byla to pořád jedna parta víceméně těch samých lidí, a i když se třeba vyměnili dva členové, tak ten základ byl pořád stejný. Tenkrát tam hrál Vilém Mikyška, který se později objevil v historii RBB. Hrál tam můj kamarád Andrej Kašpar, který buď hrál na basu nebo nám jen poskytoval zázemí. No, a dělali jsme prostě hardrockovou muziku. Zpočátku jsme hráli takový ty slavný hardrockový riffy od Ten Years After, Deep Purple a podobných kapel. Andrej bydlel v Dejvicích, kde měl k dispozici sklep, a tam jsme právě hráli. A já už jsem tam začal nosit svoje první nápady. Takže tohle jsou takový ty blízký kořeny RBB, takhle nějak to vznikalo. Tehdy se utvořil můj kytarový světonázor, co chci dělat, protože jsem se v tom cítil nejlíp. Takže jsme začali dělat svoje první věci. A právě tady vznikaly písničky, které se později objevily v RBB, i když se tehdy třeba jmenovaly ještě jinak, třeba to byl jen hlavní riff a pak se ta písnička posunula jinam.

A kdy tedy došlo k přerodu na RBB?
Když se tahle kapela rozpadla, hledal jsem někoho, s kým bych mohl hrát. Andrej měl kamaráda Matyáše Sedláka, který hrál na basu. S tím jsme se shodli, že máme stejný vidění hudebního světa. No, a třetí do téhle party byl bubeník Radek Horník, kterého jsem poprvé potkal na koncertě Freeway Jam, kde zpíval Honza Holeček, a kteří se mi hrozně líbili. Radek chodil na Freeway Jam taky, ale ten se k nim dostal zase přes Paula Schenzera, který mu asi půl roku dával bubenický lekce. Já jsem Radkovi říkal, že zakládám kapelu a Radek mi říkal, že hraje na bicí, ale že hraje jenom půl roku, což mě trošku vyděsilo, takže jsem to nebral vážně. A když jsme se pak za nějaký čas zase potkali a dali opět řeč na téma kapely, tak mi Radek řekl, že ho učí Paul Schenzer. A to už jsem zpozorněl, protože jsem tušil, že jeho hudební nasměrování je úplně stejný jako moje. Takže my tři, tedy já, Matyáš a Radek jsme se poprvé sešli ve zkušebně na Malé Straně. Tenkrát jsem ještě hrával s Matějem Ornestem, který tehdy hrál na bicí. S ním jsme hráli asi půl roku, jenže Matěj chtěl hrát jazz rock a já zase hard rock, tak jsme se názorově úplně nepotkali. Matěj nám ale půjčil tuhletu zkušebnu a my tři jsme v ní hráli věci od Ten Years After a také nějaké moje riffy. A hned od první zkoušky jsme věděli, že to mezi námi funguje. Takže jsme začali hrát a kapelu jsme pojmenovali Burning Ways. Ještě se k nám přidal klávesák Ondřej Štěpánek. A to už vlastně byl Red Baron Band, akorát že ten název jsme tomu dali asi až po roce. Hned první vystoupení pod názvem Red Baron Band bylo v České televizi, kam jsme si jako zvukaře pozvali kluky z Freeway Jam. (úsměv)

Když jsem si prohlížel web RBB, zaujaly mě dvě věci- první z nich je velká fluktuace v kapele. Bylo těžké najít ty správné spoluhráče, kteří chtějí hrát poctivou hardrockovou muziku?
To není tak těžký vysvětlit. Vždycky když někdo odpadl, tak to bylo z důvodu, že ztratil ten správnej zápal pro kapelu. První sestava RBB trvala asi rok a pak odešel Matyáš Sedlák, v těsném závěsu odešel Ondřej Štěpánek, který říkal, že ho tenhle hudební směr vlastně ani moc nebaví, a že chce dělat něco jinýho. Zkrátka hard rock nebyl úplně jeho šálek čaje. Potom jsme pozvali Radkova bývalého spolužáka ze střední školy Mechyho, který hrál na basu. Ten s námi byl asi devět let a natočil s námi první tři desky. To byl základ. Následovalo hledání zpěváka a na inzerát jsme našli Vráťu Sýkoru. Ten s námi hrál asi půl roku, ale nějak jsme si nesedli lidsky, takže jsme se rozešli. Pak s námi chvíli hrál klávesák Pepa Beneš, ale to nějak nezafungovalo po chemické stránce. Poté jsme oslovili Honzu Holečka a s tím to nějakou dobu fungovalo. Pak jsme se asi na rok rozpadli a všichni jsme dělali všechno možný. Jeden z důvodů toho rozpadu byla Mechyho drogová závislost. Jednou mi zavolal Radek a chtěl, abychom si s Mechym šli zajamovat, že na tom není úplně nejlíp a jediný, co ho z toho může dostat, je muzika. Takže jsme se opět sešli a ono to začalo fungovat. Po pár měsících se k nám vrátil i Honza. V téhle sestavě jsme začali tvořit první věci na první desku. Potom jsme natočili i druhou desku. Jenže pak Honza odešel, protože toho měl nějak dost a chtěl jít na sólovou dráhu. Honza založil kapelu The Way, kam mě taky přizval, takže jsme asi dva roky fungovali pod touhle hlavičkou, ale paralelně s tím jeli i RBB, kam jsme hledali zpěváka, a nemohli jsme nikoho najít, takže jsme pořád dávali inzeráty, na který se vždycky ozval někdo, kdo ale do kapely nezapadal. Až jsem si vzpomněl, že jsem kdysi byl na jednom divadelním představení, kde hrál i Mirek Jech, který potom v baru s kytarou balil holky a hlavně tam výborně zpíval. Takže jsem si přes svoji kamarádku sehnal na Mirka číslo a zavolal jsem mu. Jenže to jsem tenkrát ještě nevěděl, že Mirek RBB zná a strašně uznává Honzu jako zpěváka. Mirek mi ale nejprve řekl, že po Honzovi nikdo zpívat nemůže. Já jsem mu vysvětlil, že nehledáme dalšího Honzu Holečka, ale někoho jinýho. Mirek mi na to řekl, že lano od Red Baron Bandu se neodmítá, takže jsme se domluvili. Mirek s námi hrál asi 8 let. Takže je pravda, že se v RBB vyměnilo 13 muzikantů, ale ty častý výměny jsou na pozadí 22 let, takže to zase není tak strašný.

RBB rok 1996 - zleva: Kowacz, Beneš, Sýkora, Mechy,, Horník

RBB rok 1996 – zleva: Kowacz, Beneš, Sýkora, Mechy, Horník

Ale pokud se nepletu, tak jste měli i období, kdy ty personální změny byly častější…
Jo, to je pravda. Když přišel Mirek, měli jme už materiál na novou desku, protože za ten zhruba rok, kdy jsme neměli zpěváka, jsme pořád seděli ve zkušebně a psali nový písničky. Takže jsme hned mohli natočit desku „Music Must Change“. V téhle sestavě jsme nějakou dobu fungovali, jenže pak to zase začalo skřípat s Mechym, který měl jiný hudební spády a proto odešel, a my jsme hledali basáka. Přišel Jirka Rubeš, který je s námi s jednou pauzou už docela dlouho. Vlastnili jsme hammondky, na který na koncertech kdysi hrál Honza Holeček nebo já. Ale já jsem se víc cítil jako kytarista, než jako klávesák. I když jsem na hammondky hrál na koncertech a některý klávesový party jsem nahrál i na desky, tak jsem se pořád líp cítil u kytary. Proto jsme chtěli kapelu rozšířit o hráče na klávesy. Takže nejdřív přišel Vilém Mikyška a po něm Mikuláš Čimbura, kterého oslovil Mirek. Tím začalo období, kdy nás bylo v kapele 5, ale zároveň se rozjela éra, kdy se tam začali hodně točit muzikanti. Ono je to tím, že když je nás v kapele víc, tak už se tak snadno neshodneme, začínají se vytvářet dvě skupinky, jedna má ten názor a druhá zase jinej, a obě skupinky proti sobě bojujou. Ale to jsme si uvědomili až mnohem později. Takže začala éra, kdy se v kapele hodně točili baskytaristi. Nejdřív odešel Jirka a pak i Mirek, kterej nám za sebe doporučil Moniku Infernalis. My jsme Moniku pozvali na zkoušku a plácli jsme si. Monika se sice bála zpívat po chlapech s tím, že jde o mužský repertoár. Já jsem ji přesvědčoval o tom, že se toho bát nemusí, a že nemusí všechno zpívat stejně, a písničky, který by se jí nezpívaly dobře, vyhodíme z repertoáru a uděláme nový. Takže nastoupila Monika. A ty další výměny pak už byly s lidmi, kteří v kapele už dříve působili.

RBB v sestavě ve které kapela nahrála Reflections zleva: Kowacz, Rubeš, Jech, Horník, Čimbura

RBB v sestavě ve které kapela nahrála Reflections zleva: Kowacz, Rubeš, Jech, Horník, Čimbura

Tím mi vlastně nahráváš na další otázku. Proč myslíš, že se mnozí bývalí členové do sestavy RBB několikrát vraceli (např. Honza Holeček, Monika Infernalis nebo i Mirek Jech)?
(úsměv) U těch zpěváků si myslím, že to je tím, že jsou to duše z trošku jinýho vesmíru, než ostatní lidi. (smích) Tím, že jsou to silný osobnosti, tak mají na věci občas trošku jiný názory, nebo jsou občas v jiným duševním rozpoložení, a občas se stane, že prásknou do stolu a odejdou. A pak po čase se jim to rozleží v hlavě a zjistí, že to zase tak špatný nebylo, a tak se třeba vrátí. Některý návraty byly zase naopak, kdy jsme zavolali my a zeptali se toho člověka, jestli se nechce vrátit. Takže tímhle způsobem se to točilo.

Dá se říct, které z těch období ti sedělo nejvíc nebo ti bylo nejbližší?
To je strašně těžká otázka, protože každé to období mělo nějaký svý dobrý časy, a když to fungovalo, tak to bylo prostě super. Zase naopak, když nějaký období končilo a skřípalo to mezi námi, tak by se na tom daly najít mouchy. Já jsem si třeba užíval období natáčení prvních dvou desek. Třeba když jsme přijeli do studia, nahráli písničku, pak si ji pustili a ono to znělo dobře, tak to pro mě bylo velký překvapení. To období bylo pro mě velký dobrodružství, protože jsme se všechno učili, hodně jsme experimentovali a kupříkladu kytarový sóla, který na těch deskách jsou, vznikly spontánně dílem okamžiku. V podstatě všechna ta studiová práce byla hodně zajímavá, a to se týká i těch dalších desek. Takže těžko dokážu vybrat jedno období, protože na všech bylo něco dobrýho.

RBB 2011 - 2013 - zleva: Holeček, Kowacz, Horník

RBB 2011 – 2013 – zleva: Holeček, Kowacz, Horník

Za 22 let své existence jste vydali 4 alba, to není mnoho. Proč jste nenahrávali víc?
Jen pro upřesnění- 4 studiové desky, jedna živá. A proč jich nebylo víc? Kapela funguje od roku 1993, ale až v roce 1999 jsme šli poprvé do studia. To bylo dáno tím, že se kapela dávala muzikantsky dohromady, do toho byla již zmíněná roční pauza, takže první deska vyšla až v roce 2000. Další deska vyšla o tři roky později. Tehdy se točilo ještě analogově, což bylo finančně dost náročný, takže jsme na to jako kapela museli vydělat. Proto jsme natáčeli po etapách, vždycky když jsme něco vydělali. Třetí deska byl ten stejný případ. Čtvrtou desku jsme vydali po čtyřech letech. Tam byl důvod zase jednak peníze, ale taky personální obměny. No, od roku 2010 jsme nic novýho nenatočili, těch důvodů je víc. Zaprvé, vždy když jsme chtěli jít do studia, tak se změnila sestava a my jsme začínali od začátku. Zadruhé, měli jsme málo novýho materiálu. To bylo proto, že tenkrát s námi hrál na klávesy Mikuláš Čimbura, kterej se pasoval do role jakéhosi hudebního dozoru a měl tendenci všechno vylepšovat. Přes jeho ruce protekly asi tři nebo čtyři písničky, které jsme dodělali, ale zbytek smetl ze stolu. My jsme si pak uvědomili, že to pro tu kapelu není vůbec dobře. Takže když nám Mikuláš řekl, že odchází, tak jsme si docela oddychli, protože ta kapela začala umírat po stránce nějakého vývoje. Na jednu stranu jsme se dostali do lepší formy a naživo jsme hráli lépe, což bylo přínosný. Ale na druhou stranu jsme téměř nedělali nový věci, protože tam fungovala moc přísná výstupní kontrola, a tímhle způsobem nikdo nic neudělá.

Teď se tedy musím zeptat, chystá se nová deska RBB?
No, my teď zase řešíme peníze. Protože jsme na začátku roku vydali live CD s DVD, který bylo finančně taky hodně náročný, tak se momentálně snažíme umořit dluh za vydání téhle nahrávky. Nicméně, nemělo by to trvat zase až tak dlouho. Ale v tuhle chvíli máme poměrně dost nových věcí. Takže teď by se už dalo nahrávat a už jsme o tom v kapele i mluvili. Protože mám svoje malý studio, kde máme k dispozici osmistopý analogový pásek, tak jsme se rozhodli, že si nejdřív natočíme demo, na kterém si uděláme aranže a utřídíme si nápady, a pak to půjdeme natočit pořádně. Do konce roku už to asi nestihneme, ale v lednu bychom chtěli s natáčením dema začít.

Vím, že RBB měli delší koncertní pauzu. Čím byla tato pauza zapříčiněná?
To je jednoduchý, prostě odešla Monika a my jsme opět neměli zpěváka. Tak jsme opět oslovili Mirka Jecha, jestli by s námi neodzpíval alespoň koncerty. Mirek souhlasil a my odehráli pár koncertů, kterých nebylo moc, protože Mirek pokračoval i nadále ve svých aktivitách, kterých má poměrně dost. A my jsme zase nechtěli zneužívat Mirkovu ochotu nám pomoct. Mezitím jsme hledali jinýho zpěváka, což se nám nepodařilo. Takže jsme alespoň dodělali to DVD, které jsme pokřtili. A na křest jsme pozvali všechny bývalé zpěváky. No, a najednou se ozvala Monika, že by se ráda přišla podívat, ale že je pracovně v USA, a že se mi pak ještě ozve. A když se ozvala podruhé, tak mi oznámila, že se vrací do kapely a na nic se mě neptala. (úsměv) Tak jsme to probrali na zkoušce a domluvili jsme se, že to teda ještě zkusíme. No, a od té doby to funguje.

RBB 2010-2011 dole: Kowacz, Horník, nahoře: Hynek, Čimbura, Monika Infernalis

RBB 2010-2011 dole: Kowacz, Horník, nahoře: Hynek, Čimbura, Monika Infernalis

Byl jsi také členem nejrůznějších projektů jako třeba hodně zajímavý projekt KUHORAKO. Jak na tenhle projekt vzpomínáš?
Byla to velká škola zahrát si v sestavě s Gumou Kulhánkem a Pavlem Razímem. Vlastně to celé vzniklo na základě jednoho koncertu v Německu. Tenkrát volal Honza Holeček, že mají domluvený koncert, a že Standa Kubeš nemůže, a jestli se to stihnu za 14 dní vše naučit. No, a když jsme jeli po koncertu zpět, tak v autě Guma řekl, že to bylo dobrý a můžeme to zopakovat. To nám pak vydrželo tři roky. Bohužel ve fázi, kdy se začaly do playlistu přidávat originální Gumovy skladby, se z důvodu časového vytížení všech ostatních, projekt zrušil.

Hodně velkou zajímavostí ve tvém hudebním životopise je taky projekt 74 Psychedelic Machine, ve kterém ses sešel s francouzským kytaristou Jamesem Mac Gawem z legendární francouzské kapely Magma. Jak k téhle spolupráci došlo?
S Jamesem jsem se seznámil náhodou na Letné v Praze, když jsem v létě 2012 seděl na zahrádce jedné restaurace a jamoval na kytaru. Najednou přišel James, který se v té době na pár let přistěhoval do Prahy a zeptal se, jestli se může přidat. Jamování byla legrace a my jsme si kápli do noty. Pak jsme se spolu začali potkávat u piva a kecat o muzice a občas jamovat. James byl taky asi dvakrát hostem RBB na koncertech a hrál s námi některé naše songy. Pak v nějakém útlumu v aktivitách RBB jsme začali dělat demosnímky s Jamesem a Radkem Horníkem s tím, že uděláme víceméně studiový projekt s instrumentální hudbou. Natočili jsme ve stopách tři původní skladby, které mají stopáž okolo 17 minut, a měla to být první polovina alba. Další pokračování v projektu, který měl být doprovázen pouze šesti koncerty v ČR a Francii, bohužel narušil běh událostí. Nejdříve to přerušily aktivity skupiny Magma, poté se James odstěhoval zpět do Francie, a až následně vyšlo najevo, že James má rakovinu mozku a jeho návrat do vlasti nebyl jen tak. Tím se samozřejmě práce na nahrávce zastavila. Když tu nedávno Magma hrála na zcela vyprodaném vystoupení v paláci Akropolis, tak tam James nebyl a kapela hrála úplně bez kytary. Já věřím, že se podaří Jamesovi nad tou mrchou vyhrát, je to fantastickej člověk a také muzikant s nadáním od Boha, a moc doufám, že budeme mít příležitost zase chodit na pivo.

RBB - The First Album (2000)

RBB – The First Album (2000)

Pojďme se tedy na ta 4 alba podívat- první album „The First Album“ (2000) s Honzou Holečkem byl pořádný hardrockový nářez…
My jsme takhle hráli na koncertech, takže celá ta deska je kromě těch akustických písniček, který na ní jsou, takovej odraz toho, jak jsme v té době hráli. Ta deska vznikla za strašně krátkou dobu. I s mícháním jsme ji udělali za 9 dní, z čehož se 3 dny míchalo. Navíc jsme nezveřejnili ještě další 3 písničky, takže jsme za 6 dní natočil 13 písniček, což je opravdu krátká doba. Takže možná i proto je to takovej nářez. Není tam moc dohrávek. Prostě je to deska, která víc odrážela naše koncerty. Ostatní desky už takové nebyly.

RBB - In The Light (2003)

RBB – In The Light (2003)

Na druhém albu „In the Light“ (2003) bylo slyšet hodně dechy a album je dost jazzové. Co vás vedlo k této změně?
Když to posloucháš a vyselektuješ si to, tak tam najdeš opět několik hardrockových pecek, které jsou v duchu první desky. To jsou takový ty přímočarý věci. Pak tam jsou zase nějaký akustický věci, který najdeš i na předchozí desce, ale tady jich je o něco víc. No, a pak tam jsou věci, který byly původně hardrockový, ale Honza tehdy pojal ideu udělat velkou dechovou sekci a dotočit tam ty dechy. V té době jsme hodně poslouchali kapely jako Lucifer’s Friend, Franka Zappu a podobně. Ještě před tím, než jsme to natočili na desku, jsme odehráli několik koncertů s dechovou sekcí, což se nám moc líbilo, protože to dostalo zase jinej náboj. Takže celá ta deska byl takovej trošku výlet do různých žánrů a různých možností studia a aranžérství.

Třetí album neslo zajímavý název „Music Must Change“ (2006). Šlo o nějakou symboliku? V čem se měla hudba změnit?
Jak jsem už říkal, když přišel Mirek Jech, tak tahle deska byla už poměrně hodně připravená. Tady už je dechová sekce jen ve dvou věcech. Na té minulé desce psal dechy Honza, tady já. Taky jsem si to chtěl vyzkoušet, ale zároveň jsem si uvědomoval, že na „In the Light“ byl už ten hudební výlet moc velký. Takže jsem si říkal, že se musím vrátit k té předchozí tvorbě.

RBB - Music Must Change (2006)

RBB – Music Must Change (2006)

A ten název s tím tedy nějak souvisel?
To samozřejmě taky. Tím, že odešel Honza Holeček a přišel Mirek Jech, tak se samozřejmě stala velká událost. A to ze dvou důvodů- první důvod je ten, že Honza i Mirek jsou výrazné osobnosti a Mirek má úplně jinej hlasovej projev než Honza. A druhý důvod je, že první dvě desky vznikly z mojí spolupráce s Honzou. Ale na „Music Must Change“ jsem ty nápady nosil já a pak jsme aranžovali společně, a tím se právě změnila tvář hudby, protože už tam nebyly dva názory, ale hlavně převažoval ten můj. Tím ale nechci ubírat zásluhy ostatním v kapele, protože oni se obrovskou měrou podílejí na tom finálním výsledku.

Na albu je slyšet vibrafon Radka Krampla. Bylo těžké získat takhle věhlasného muzikanta ke spolupráci?
Kupodivu to těžký vůbec nebylo. Vlastně to bylo úplně snadný. Mirek Jech chodil s holkou a Radek Krampl je její strejda. Takže Mirek se ho prostě zeptal a Radek nebyl proti, i když ani nevěděl do čeho jde. (smích) Na předchozí desce hostoval Emil Viklický a Zuzana Michnová, a ani tam to nebylo nijak moc těžký. On ty spolupráce pokaždé domlouval někdo jiný. Já jsem první oslovil Emila Viklického a domluvili jsme se na základě jednoho telefonátu. No, a co se týká Zuzany Michnové, tak tam to bylo tak, že Honzova bývalá žena točila se Zuzanou nějakej dokument pro Českou televizi a Zuzanu oslovila. Zuzana řekla proč ne, a přišla. Na tom je dost zajímavý to, že to bylo v době, kdy Zuzana živě nevystupovala, nic netočila, a bylo to asi šestileté období, kdy Zuzana nedělala nic společnýho s hudbou. Takže se nám ji nakonec podařilo zlomit, že do toho studia přišla.

RBB - Reflections (2010)

RBB – Reflections (2010)

Na zatím posledním studiovém album „Reflections“ (2010) jste se vrátili k nekompromisnímu hardrockovému zvuku z prvního alba. Cítil jsi, že je čas, aby se RBB vrátili ke svým kořenům?
Ano, ta deska je zase dělaná do toho hardrocku a blues rocku. Jedinou výjimkou je tam předposlední skladba „Where the Sun Goes down“, ta je spíš do takovýho prog rocku alá starý Genesis. Ale je to přímočařejší deska, co se týče tý rockový energie. Je to taky první deska RBB, která byla natočena v pětičlenné sestavě.

RBB - Live In Prague (2016)

RBB – Live In Prague (2016)

Jak jsi už říkal, na začátku letošního roku vyšlo živé CD/DVD „Live in Prague“, na kterém se objevuje mnoho bývalých členů RBB. Je to tedy možné brát tak, že za dosavadní historií chcete udělat tlustou čáru?
Úplně bych neřekl, že chceme za něčím dělat tlustou čáru. Je to spíš tak, že se na tom DVD objevuje 13 muzikantů, kteří tou kapelou prošli, takže jsou tam vidět ty různé sestavy a je tam vidět vývoj kapely. Pro mě je to uzavření jedné velké kapitoly v tom smyslu, že se teď chceme zase po dlouhých letech vrátit ke studiové práci. Ty nové písničky, které děláme, jsou zase trošku jiný, i když to nebude změna rockový energie, kterou mají lidi na našich koncertech rádi. Ale jsou to nový skladby a my se snažíme při jejich skládání najít nové postupy. O to jsme se ale snažili vždycky, i když nevím, jestli se nám to vždycky povedlo.

To DVD ale stojí za pozornost i proto, že je tam taky popsaná historie RBB. Můžeš mi o tom něco říct?
Jasně, my jsme tam napsali stručnou historii kapely. Zajímavý je na tom to, že jsme to sepsali česky a anglicky. Pojali jsme to tak, že se ty verze navzájem doplňují. Tedy, to co je v české verzi, není v té anglické a naopak. Prostě, aby ta historie byla kompletní, je potřeba přečíst si obě verze. (úsměv)

Jakým směrem se tedy budou RBB dál ubírat?
Ona to bude kombinace takovýho toho energickýho hardrocku 70. let, který jsme vždycky dělali, s trochou bluesrocku. Protože zjišťujeme, že když hrajeme na koncertech bluesovější věci, tak se to lidem líbí taky a kapele to navíc i svědčí. Ale klasickýho hardrocku se asi už nevzdáme.

Máte za sebou hraní s mnoha kapelami zvučných jmen. Můžeš mi říct, s kým vším jste hráli, případně jak na ty koncerty vzpomínáš?
Asi nemám šanci vzpomenout na všechny kapely, ale ty nejlepší zážitky mám s interprety ze zahraničí. Nějak tam platí to, že jsou nad věcí a hlavně profesionální. Skvělé zážitky máme s Vanilla Fudge, SBB, Twin Dragons, Marian Varga nebo Danny Bryant, který mě pozval, ať se připojím na patnáct minut k jeho vystoupení. Mrzí mě, že došlo ke zrušení koncertů s legendární kapelou Lucifer‘s Friend poté, co promotér koncertů Jiří ‚Ozzy‘ Kubík spáchal sebevraždu.

RBB v roce 207 při společném hraní s Marianem Vargou - zleva: Mikyška, Jech, Horník, Kowacz, Rubeš a Marian Varga

RBB v roce 207 při společném hraní s Marianem Vargou – zleva: Mikyška, Jech, Horník, Kowacz, Rubeš a Marian Varga

I u nás je ale spousta kapel v pohodě, ale na druhou stranu se u některých slavných jmen setkáš s minimálně nestandardním chováním. Nebudu nikoho jmenovat, ale stalo se, že pět minut před zahájením koncertu se například změnilo pořadí kapel, nebo že jsme neměli možnost udělat krátkou zvukovou zkoušku, protože hlavní skupina zvučila přes dvě hodiny. Další oblíbené je, že si někdo natáhne set o hodinu déle, než bylo v programu a podobné parády. Stalo se několikrát i to, že se s někým domluvíš na tom, že přijde jako host, a on pak ani nepřijde, a buď se omluví pár minut před začátkem, a nebo ani to ne. Ten známý umělec je na plakátech, ve spotech v rádiu a kapela je pak za pitomce. Přes to všechno je tu spousta kapel, které dělají skvělou muziku, vážím si jich a chovají se kamarádsky. Ale opět jmenovat nebudu, protože bych mohl na někoho zapomenout, a to bych nerad…