Monika ‚Monďa‘ Andělová – Bicí na mě zbyly

Foto: archiv Moniky ‚Mondi‘ Andělové

Monika Andělová

Je to možná až k nevíře, ale v poměrně krátké době jsem se v Kolíně sešel a vyzpovídal další rockovou bubenici, která se pohybuje spíše na amatérské scéně. A protože kariéra této bubenice trvá již poměrně dlouho dobu, dozvěděl jsem se spoustu zajímavých věcí. Na moje otázky odpovídala MONIKA ‚MONĎA‘ ANDĚLOVÁ.

Jaké byly Tvoje hudební začátky?
Já vlastně ani nevím. Ale co si vzpomínám, k muzice mě dostal děda, který hrál s vesnickou dechovkou. Mojí první velkou láskou byl člověk, který hrál na pozoun, protože ten nástroj mě vždycky fascinoval a fascinuje. Ne tím, jak zní, ale prostě tím, jak vypadá, moc se mi líbilo to natahování a tak. Takže jsem si říkala, že jednou budu hrát na pozoun. Ale nikdy mě nic nedonutilo se na něj začít učit. Kolem mě všichni na něco hráli a chodili do ‚lidovky‘ (lidová škola umění – pozn. red.). Mně bylo řečeno, že mi nebudou kazit dětství, takže mě nikdo do ‚lidovky‘ nedal, a tak mě muzika potkala až s tím, jak děda chodil hrát po bálech, pohřbech a tak. Já jsem tu dědovu kapelu hodně obdivovala. No, a to je celý.

A kdy přišla Tvoje první kapela?
To bylo, když nám bylo nějakých ‚náct‘. Asi jako každý jsme tehdy chtěli zmizet z dohledu rodičů, a proto jsme hledali nějakou klubovnu – místnost, kde bychom se mohli scházet bez dozoru rodičů. Takže jsme šli na tehdejší MNV se žádostí, aby nám nějakou místnost dali. Oni nám tehdy řekli, že pokud chceme, aby nám přidělili nějakou místnost, tak budeme muset vyvíjet nějakou činnost. V okolních vesnicích měli recitační soubor nebo ochotníky, takže nám bylo řečeno, že musíme udělat něco podobného a dostaneme k tomu podmínky. No a můj bratranec, který hrál na kytaru a zároveň chodil do ‚lidovky‘ na trumpetu, prohlásil, že je hudebně vzdělán, takže založíme kapelu. Ještě k tomu musím dodat, že první nástroj, který mě fascinoval, byla basová kytara, ale pak na mě řízením osudu zbyly bubny. (smích)

Jsi hudební samouk, nebo jsi prošla nějakým hudebním vzděláním?
Moje úplně první vystoupení se právě váže k té době, kdy jsme si sehnali tu zkušebnu. To mi bylo nějakých 14 let a od té doby pravidelně jezdím hrát s různýma kapelama. Všechno, co umím, jsem se musela naučit sama. Takže dneska říkám, že mě bohužel minuly všechny ty ‚lidovky‘ a konzervatoře protože mě nikdo k hudbě nevedl, naopak se mě všichni snažili hudby uchránit (úsměv). Takže vlastně jsem to, čemu se říká srdcař-samouk.

Tvoje kariéra už trvá nějakou dobu, mohla bys říct, jakými kapelami jsi prošla?
Samozřejmě, že by bylo naivní si myslet, že muzikant začne hrát s jednou kapelou, se kterou i skončí, čest těm výjimkám, kteří to takhle mají nastaveno. Já to tak nastaveno nemám, takže za těch několik desítek let co hraju, jsem prošla spoustou kapel. Pochopitelně, že byly i kapely, který nikdy nevylezly ze zkušebny, a byly také kapely, který jsou známější. Já bych, ale nerada jmenovala konkrétní jména, protože bych mohla na někoho zapomenout a to bych nerada. Ač jsem srdcem rockerka, tak v mojí kariéře nebyly zdaleka jen rockové kapely, ale našel bys tam spoustu stylů, ať to byly různé jazz-rockové či alternativní styly. Byly třeba kapely, které byly ovlivněny tehdy zakázaným Pražským výběrem nebo i třeba Jethro Tull. Ale hrála jsem i taneční muziku nebo i tu dědovu dechovku.

Zaujalo mě, jak jsi na začátku rozhovoru říkala, že na Tebe bubny vlastně zbyly, jak tomu mám rozumět?
(smích) Prostě na mě zbyly. Ono to souvisí zase s tou ‚kauzou‘, kdy jsme sháněli zkušebnu. Můj bratranec, který tehdy rozhodl, že uděláme kapelu, sehnal ještě dalšího kamaráda a začalo se něco dělat. Ony ty začátky u mnoha kapel, který začínaly v tý době, byly hodně podobný. Prostě sehnala se španělka za pár korun z bazaru, doma se namotal snímač a hrálo se přes gramorádio a k tomu se něco halekalo. Takže takhle ten bratránek s kamarádem začínali. No a my ostatní, kteří jsme byli o dva, tři roky mladší, jsme je chodili obdivovat. Já jsem chodila na každou jejich zkoušku. A tehdy jsem byla pod vlivem Suzi Quatro, která se mi hrozně líbila, protože měla takovou, jak mi tehdy přišlo, velikou kytaru. Jenže jsem z těch všech fotek ze střelnice a z bravíček nepoznala, že Suzi je vlastně mrňous a ta kytara je vlastně normální s trošku prodlouženým krkem. Prostě se mi moc líbila Suzi Quatro, jak na tu velkou kytaru hrála. A pak mi bylo řečeno, že to je basová kytara a má míň strun, který jsou tlustý, tak jsem si řekla, že tohle je přesně nástroj, na kterej chci hrát. Tak jsem si začala šetřit, abych si mohla basu koupit. Jenže v tý době se k nám odkudsi přistěhoval frajer, který se na basu už pár let učil, takže byl okamžitě do nově vznikající kapely přijat a post basové kytary byl najednou obsazen. A mně to bylo moc líto. A v té době někdo z těch muzikantů přinesl buben, který našel někde na půdě. Na tom bubnu byla kozí kůže ještě s chlupama, ale byl to buben. Takže se ještě přihobloval kousek polínka jako palička. A pak bratránek říká: „Když jsi tady furt, tak na to zatím dělej bum, bum, bum.“ Takže já jsem takhle vlastně z nouze začala dělat metronom (smích). No a pak kdosi přinesl další buben, činel a tak. Takhle vlastně vznikla moje úplně první ‚bicí souprava‘. Prostě najednou se už dalo praštit do více věcí a každá měla jinej zvuk, což se mi líbilo. Takže jsem se chtěla naučit hrát pořádně, proto jsem kupovala desky Petra Hejduka nebo Tolji Kohouta, u kterých jsem doma bouchala do polštářů a takhle jsem se vlastně naučila na bicí.

Salieri

A kde se vzala Tvoje láska k metalu?
Za minulého režimu nebyla rocková muzika vůbec podporovaná, takže první živá muzika, kterou jsem kdy viděla, byla opravdu ta dědova dechovka. A mě vůbec nenapadlo, že tý muziky může být víc druhů. Samozřejmě, že jsem z rádií slyšela ten tehdejší popík, to jsem znala, ale víc ne. No, a kamarád, který byl ovlivněn tou neoficiální kulturou typu Pražský výběr atd., nám to pouštěl z koutoučáku. Tehdy jsem si řekla, že je to lepší než to co znám z rádia. No, a protože jsme se v osmdesátých letech různě potkávali s mnoha lidmi a protože osmdesátá léta jsou všeobecně považována za zlatou dobu heavy metalu, tak někdy v téhle době jsem poprvé objevila kapely jako Accept, Judas Priest atd. Sice je pravda, že jsem tyhle kapely v té době stavěla do jedné řady se Smokie a Abbou (úsměv), ale potom se to celé nějak vystříbřilo a mě v těch 13 nebo 14 letech chytl za srdíčko právě ten metal. Pak když se kolem roku 1987 moje kapela rozešla po různých školách, tak jsem si další angažmá našla v kapele, která už hrála víc toho metalu. A to mě bavilo mnohem víc, než co jsem hrála do té doby.

Považuješ se za pravověrnou rockerku, potažmo metalistku nebo jsi otevřená i jiným hudebním žánrům a stylům?
Kdyby ses mně na tuhle otázku zeptal dejme tomu před dvaceti lety, tak Ti řeknu: (ukazuje metalového paroháče) „Metaaal, a tam, kde není nabroušená kytara a dunivý bubny, tak to jsou sračky“.  Ale protože jsem dneska malinko dál, tak muziku třídím na dobrou a špatnou a ne jen na metalovou a tu ostatní. Ano mám v sobě rockový srdce, který ve mě bije, ale to neznamená, že neocením i jinou muziku. Dostala jsem se do Rudolfína na Českou filharmonii a ty emoce, který to ve mě vzbudilo, to bylo něco neuvěřitelného. Úplně neocením, byť kvalitní, soudobý jazz, protože ten je nad moje chápání, nebo ortodoxní country, protože to je zase mimo moje chápání. Ale všechny možný jiný alternativy poslouchám, já mám hrozně ráda třeba Chinaski, což je poctivá popíková muzika, ale ty kluci to tak cejtěj. Já se prostě nenechám omezovat žádnýma škatulkama ani jako posluchač, ani jako interpret.

Je nějaká kapela kde bys chtěla hrát a naopak jakou kapelu bys v každém případě odmítla?
Nechci hrát v žádné kapele, která by se příčila mému cítění. Nechci hrát muziku, kterou moje ucho považuje za nedobrou. Vím určitě, že nebudu hrát v jazzové kapele, neb nato hudebně nemám. Vím, že určitě nebudu hrát ortodoxní country, na což sice hudebně třeba mám, ale nemám na to srdce. A kde bych hrát chtěla? No tak samozřejmě, že v nějaký světový kapele, která plní haly a, která mě nenutí zejtra ráno brzy vstávat do továrny a přemýšlet, jak zaplatit složenky. Ale abych Ti řekla alespoň jedno konkrétní jméno. Já bych hrozně ráda hrála třeba s Kabátama. Můžeš si o nich myslet, co chceš, ale oni to dělaj fakt dobře. Oni jsou pro mě synonymem vesnický kapely, která vznikla někde v hospodě a dneska naplní každou halu v téhle zemi, kam si ukáže. Tak takovouhle kapelu já chci mít a s takovou kapelou já chci hrát. Takže ne že by Kabáti byli můj vzor, ale kdyby mi od nich přišlo lano, tak nebudu moc dlouho přemýšlet.

Monika Andělová

A kde působíš v současnosti?
Tak v současnosti jsem „doma“ v kapele SALIERI, se kterou jezdíme teprve letos od ledna po ukončení činnosti východočeské legendy EPITAFu. Je to asi 14 dní, co jsem si plácla se zkušenými rockery z Turnovska a Mladoboleslavska, a pokoušíme se dělat nový projekt na troskách zaniklého bandu TIXTIDE… trošku jinak a lépe, proto nové obsazení. A to je celé…. pochopitelně občasné záskoky, když je čas a chuť, ale to nestojí za řeč. A nechci zatím ventilovat, že jedna z několika nabídek, které občas dostávám, je reálně předjednaná a zvažuji se jít představit té kapele… ale není to nic v této chvíli jistého, proto to nechci ventilovat konkrétně a už vůbec ne veřejně. Vím, že je trendem hrát ve spoustě kapel, ale já tuhle cestu nevolím. Nemám to ráda. Jednak časové vytížení nedovolí… a pak si myslím, že muzikant by měl s tou kapelou mít krom názorů i nějaký ten cit, vztah, prostě to musí jít přes srdce… a to zase nejde rozdávat na potkání.

Salieri byl italský hudební skladatel, současník Mozarta, proč jste si jako název kapely zvolili právě jeho jméno, je v tom nějaká symbolika nebo odkaz?SALIERI původně neměla být kapela, která bude veřejně vystupovat. Měl to být ‚krycí‘ název pro doprovodnou kapelu rockové opery s názvem „Zajatci času“ kapelníka EPITAFu a nyní SALIERI Tomáše ‚Hansena‘ Treichela. To, že SALIERI začali fungovat jako koncertní kapela, souvisí právě s rozpadem EPITAFu, který ukončil činnost. Nicméně proč bylo za název vybráno jméno tohohle pána, kterého máme ve velké úctě a který byl hudební génius, a nebýt Mozarta, což byl ještě o čárku větší génius, tak se o Salierim učí celý svět, bylo rozhodnutí našeho kapelníka, který ten název přinesl. Takže ten název nevznikl demokraticky, prostě kapelník řekl, že se budeme jmenovat SALIERI a bylo to. Tom je jako autor geniální a jako každý génius má své lidské vrtochy jako ješitnost a jistý pocit nedoceněnosti, což ho možná se Salierim spojuje, a možná proto tenhle název podvědomě pro kapelu vybral.

Se SALIERI uvádíte, že tento rok berete jako svou nultou sezónu. Přesto už čile koncertujete, natáčíte klipy a máte na kontě dva singly. Na nultou sezónu jste toho tedy stihli docela dost. Jak bude vypadat první ‚ostrá‘ sezóna?
(smích) Tak si nejdřív musíme říct, proč to bereme jako nultou sezónu. Je to proto, že do začátku ledna 2015 nikdo netušil, že SALIERI bude víc než ‚krycí‘ název studiového seskupení muzikantů, kteří budou natáčet soundtracky k Tomášově sólovce. Tím, že přelom roku 2014/2015 přinesl ukončení činnosti EPITAFu, jsme okamžitě začali přemýšlet, co dál. Takže jsme se dohodli, že SALIERI překlopíme ze studiového projektu do koncertní podoby. Takže jsme vymysleli hodinovej playlist pro kluby a začali jsme ‚v lehkým tempu‘ hrát. Ale bylo nám jasný, že jelikož se jednalo o novou kapelu, takže těch kšeftů nebude tolik. Ale překvapilo nás, že se o nás najednou zvedla vlna zájmu a my jsme museli několik koncertů na léto odmítnout, protože někteří z nás už měli naplánované dovolené a tak. Takže proto jde o nultý rok, ve kterém o sobě dáváme vědět. Příští rok se tedy budeme snažit odehrát víc koncertů a víc se prosadit. Ale už teď můžu říct, že si nás fanoušci z celé republiky nacházejí a chtějí nás slyšet.

Na Facebooku jsem zaregistroval dva názvy, kromě SALIERI ještě SALIERI – ZAJATCI ČASU. Přiznám se, že mě to trochu mate, můžeš mi vysvětlit případné odlišnosti?
To mate i mě a když se vžiju do role fanouška, tak chápu, jak to musí být matoucí pro něj. Nemyslím si, že by to bylo úplně šťastné, ale znovu se musím vrátit k tomu, že SALIERI nikdy neměli být rockovou kapelou. Měla to být kapela, která ať už ve studiu nebo v divadle doprovodí projekt s názvem „Zajatci času“. Nicméně ze SALIERI se rocková kapela stala a projekt „Zajatci času“ funguje také dál. A pokud vše dobře dopadne, tak projekt „Zajatci času“ bude v únoru 2016 v koncertní verzi představen v Klicperově divadle v Chlumci nad Cidlinou, kde jsme na domácí scéně. Původně to mělo být představeno v divadelní verzi. Ale došlo k tomu, že hlavní představitelka ženské role Dargi Plauterová otěhotněla a v únoru bude mít těsně kolem porodu. Proto jsme se rozhodli, že projekt představíme v koncertní verzi a s náhradní zpěvačkou. Takže osvětlení zní: SALIERI je východočeská rocková kapela hrající autorskou muziku včetně některých pecek z projektu „Zajatci času“. A projekt „Zajatci času“ je projekt rockové opery. Jedná se tedy o sólovou autorskou věc kytaristy a skladatele Toma ‚Hansena‘ Treichela a kapela SALIERI je domovským interpretem tohoto projektu.

Monika Andělová

EPITAF byli, jak jsi říkala, nejen ve východních Čechách velkou legendou, proč vlastně skončili?
EPITAF oficiálně neskončili, ale mají přerušenou činnost. Ale asi takhle: kapela EPITAF na scéně působila dlouhou dobu a natočila sedm autorských desek, z nichž dvě, konkrétně „Noc duchů“ a „Piraňa“, byly hodně dobrý. Když se podívám zpět, tak té kapele se povedl takový ten ‚americký sen‘ po česku. Tedy že vesnická kapela dostala smlouvu s firmou, natočila desku, občas se její písničky hrály v rádiích. Nejslavnější sestava kapely byla ve složení Radek Řezníček (zpěv), Tom ‚Hansen‘ Treichel (kytara), Honza Dlouhý (kytara), Pavel ‚Čmelák‘ Bělík (basa), Martin Drobný (klávesy a Vašek Tláskal (bicí). Tak někteří z těchto muzikantů neunesli nabytou slávu a začali si možná myslet víc, než v nich je. A neuvědomili si, že jeden bez druhého nic neznamenají. Takže se začali projevovat nějaký hvězdný manýry, začaly se projevovat individuality a z toho pramenící osobní neshody a kapela se rozložila. Takže teď si dovolím takový menší apel na mladší hudebníky: hrajte, skládejte, buďte spolu kamarádi, ale nemyslete si, že je někdo z vás lepší než Ti ostatní, protože to je špatné a nikam to nevede.

Mnoho lidí se dnes na zábavové kapely a obecně zábavy dívá s despektem, ty jsi v mnoha zábavových kapelách hrála, jak se na tenhle fenomén díváš Ty?Hraní po zábavách mě samozřejmě neminulo a já jsem za to vděčná. Když jsem Ti na začátku rozhovoru říkala, že nemám žádné hudební vzdělání, tak teď musím dodat, že velkou školou pro mě byly rady a doporučení od muzikantů, kteří po těch zábavách hráli. Vzpomínám na baskytaristu skupiny MAVIS Míru Drába, který mi svého času dával hrozně moc rad a zkušeností. A samozřejmě, že mi hodně dalo i samotné hraní po zábavách. Člověk se tam ‚obouchá‘, naučíš se hrát účelně a úsporně. Naučíš se držet si nějakou muzikantskou laťku i pod vlivem, protože co si budeme povídat, zábavy přinášejí i vydatnou konzumaci alkoholu (smích). Takže pro muzikanta je určitě dobrý to, že se tam vyhraje, že si tam vyzkouší souhru s jinýma muzikantama. Zábavové kapely většinou hrají od 20:00 do 02:00, což tě naučí šetřit si síly, protože hrát šestihodinový maraton není žádná sranda. Protože se na zábavách ve většině případů hrají převzaté věci, tak Tě to naučí zkopírovat styl těch původních interpretů. Když to řeknu přímo z bubenického pohledu, tak mě to naučilo používat spoustu úderů a breaků, které bych v životě nikdy nepoužila. Takže si tím obohatíš a vytříbíš si techniku. Proto já zábavy neodsuzuju, ale naopak si myslím, že by si tím muzikanti měli projít, protože kdo tohle období obejde, tak možná o něco přichází.

Já bych řekl, že tyhle kapely lidem zprostředkovávaly muziku, která tady tehdy nebyla, souhlasíš s tím?
Jasně, souhlasím, v těch osmdesátých letech byly ty lepší ze zábavových kapel samozřejmě posly týhle muziky. Nicméně byly i horší kapely, které posluchačsky nic zajímavého nepřinášely a pořád dokola obehrávaly stejné písně našich tehdejších interpretů. Ale někdy docházelo i k úsměvným situacím. Vzpomínám si, že tehdy kapela TELEGRAF měla písničku „Nechceme na zemi atomové peklo“, nad čímž tehdy soudruzi jásali, jaká je to nádherná angažovaná písnička. A přitom šlo o předělávku „Run to the Hills“ od IRON MAIDEN (úsměv).

Neuvažovala jsi někdy jít na profesionální dráhu a živit se jen muzikou?
Tuhle nabídku jsem dostala dvakrát v životě. Ale já jsem asi trošku srab a úplně si na to netroufám. Já se nechci ani podceňovat ani přeceňovat a myslím, že za ty léta už vím, jak na tom muzikantsky jsem. Ale nemám odvahu vsadit všechno na kartu svobodné profese. Když se živíš jen muzikou, tak máš období, kdy natočíš úspěšnou desku, a pak máš období, kdy se nedaří. A já jsem nikdy neměla tu správnou odvahu opustit své občanské povolání, které mi přináší pravidelný příjem, díky němuž si mohu dovolit normálně žít.

Jsi velká kamarádka s bubenicí The Agony Kajdou, podporujete se, určitě spolu řešíte i muziku, jste si navzájem i kritičky?
(hlasitý smích) No to bych řekla, že kurva že jo (smích). My jsme si lidsky s Martinou hodně blízké, takže si spoustu věcí samozřejmě říkáme a také se kritizujeme. Takže si kolikrát řekneme takový ty připomínky typu „tohle jsem úplně nepochopila“ nebo „já bych to zahrála jinak“ atd. Tyhle věci si říkáme naprosto otevřeně a narovinu, ale vždycky to je s nějakou vzájemnou úctou. Takže ano, jsme si navzájem posluchačky i kritičky.

Monďo, díky za rozhovor, ať se stále daří a doufám, že se uvidíme na Vašich koncertech.

Monika Andělová