Adam Balcar – Všichni mi říkali, že jsem hluchej

Foto: Archiv Adama Balcara

Adambe

 

Rocková galaxie, to nejsou jen velké hvězdy a supernovy, ale jako v každé jiné galaxii i zde najdete spoustu menších, vycházejících a intenzivně zářících hvězdiček, které rozhodně stojí za pozornost. To je případ i mladé partičky, která si říká ADAMBE. A protože tahle parta před nedávnem do rockové galaxie vypustila svého sociálního kosmonauta, který ještě navíc tleská, sešel jsem se s jejím lídrem ADAMEM BALCAREM, abych se něco dozvěděl nejen o aktuálním CD s názvem „Sociální kosmonaut tleská“.

Moje tradiční úvodní otázka zní: Kudy vedly Tvoje první hudební krůčky?
Já jsem začínal na takových těch známých věcech jako jsou Deep Purple, Black Sabbath, Jimmi Hendrix atd. Pak jsem se zbláznil do Colosseum.  Já mám na disku asi 200 GB hudby ze šedesátých let.

Dobře, tohle je sice super muzika, ale asi jsi jí neobjevil v patnácti sám. Takže kdo Tě k ní přivedl?
No jasně, že ne. Můj táta je muzikant a tohle všechno poslouchal. A už když jsem byl malej, tak mi prej pouštěl ‚Párply‘. U nás v rodině vždycky ta hudba byla. Táta se 10 let živil jako zpěvák a kytarista. Potom ségra chodila na piáno. Takže ta hudba byla všude kolem mě. Nicméně jako dítěti mi všichni říkali, že jsem hluchej, ať radši nic nedělám. (smích) Ale když mi bylo asi 13 tak jsem viděl nějakýho kluka, kterej balil holky na to, že hrál na kytaru. Takže jsem šel za tátou, aby mě naučil hrát. No, a pak už jsem u táboráku balil ty holky taky, takže to byla taková primární motivace. (smích) První kapelu s klukama z tábora jsem měl v patnácti,  to jsme hráli Metallicu a Kabáty, na kterých jsem se učil svoje první riffy.

Chodil jsi k někomu na hodiny kytary?
Jasně, občas jsem k někomu chodil. Když nepočítám tátu, tak můj první učitel Mára Bělohlávek byl hodně rock and rollově zaměřenej takže ten mě učil Chucka Berryho, Erica Claptona, Jimmiho Hendrixe a tak. Nedávno jsem zase chodil k Romanovi Köhlerovi, který mě naučil jazzový postupy a harmonii, což jsem využil i na albu, který jsme nedávno vydali. A je to tím pádem trošku zajímavější, protože nehraješ pořád dokola jen E, G, A, i když to taky často funguje..

Jaký je tedy teď Tvůj osobní přístup k muzice?
Hele, já bez toho nemůžu existovat a jsem s hudbou srostlej. Hudba, ačkoliv jí dělám po práci, je pro mě ta nejvyšší hodnota, kterou mám. Na prvním místě je pro mě skládání muziky, která je inspirovaná tím, co poslouchám. Moje první doopravdická hudební inspirace byla deska z roku 1968 „The Book of Taliesyn“ od Deep Purple, kterou jsem objevil asi v patnácti letech.

Máš vlastní kapelu Adambe. Jak dlouho vlastně existuje, mohl bys jí trochu představit?
Tahle kapela je moje první, ve který jsem frontman. Ve všech předchozích jsem byl řadový kytarista v pozadí. Hrál jsem v různých kapelách, ať už to byly rockový nebo jazz-rockový projekty. A nápad na tuhle kapelu se mi v hlavě začal rodit na Novém Zélandu, kde jsem 9 měsíců cestoval. V té době jsem měl různý zběsilý představy od megalomanských projektů s desetičlenným orchestrem po menší kapelku, od jazz-rock-fussion po obyčejný písničky. Nakonec jsem zkusil zpívat, což ze začátku bylo docela hrozný, ale časem se to zlepšovalo. Takže jsem si ještě na Zélandu začal psát první texty. No, a když jsem přijel zpět, tak jsem oslovil různý muzikanty a nakonec jsem zase skončil se svýma známýma, se kterýma jsem hrál už dřív v kapele Zábor.

Adambe

Zaujal mě název kapely – Adambe, jak jste na něj přišli?
Je to takový hodně egoistický co? (smích) Ale já jsem to nevymyslel. To má na svědomí náš perkusák, který tohle slovo vymyslel. Říkal, že když je to celý o mně, tak ať se to jmenuje po mně. A taky jsme se už potřebovali prezentovat nějak na venek.

Říkal jsi, že jsi fungoval ve více různých projektech. Můžeš mi tedy říct, co to všechno bylo za projekty?
Už jsem zmínil kapelu Zábor, což byla docela zajímavá kapela. Pak byla taková klasická rocková kapela Doggybag. A měl jsem i tvrdší projekt Djambou, což byl takový ztřeštěný a hravý jazz-rock s častými změnami rytmu a podobně. Hráli tam moc šikovný mladý muzikanti. A třeba basista se později vydal na profesionální dráhu.

Pojďme tedy popořadě. Vím, že Zábor to byla taková zajímavá, dost nekonformní kapela, která měla i nějakou nahrávku. Proč vlastně skončila, když měla docela dobře našlápnuto?
To byla krásná doba a krásný na tom bylo i to, že ta kapela nějak automaticky přitahovala moc fajn publikum. Já na tohle období vzpomínám jako na takovou velkou hipísáckou psychedelickou párty. To byl zkrátka rok v lihu. (smích) Jenže tam hrálo sedm lidí na jednom pódiu a bylo těžký se sejít. Navíc jsme na tom byli různě i hudebně, každý měl jiný přístup a jinak se na koncerty připravoval. A protože jsem to celý menežoval já sám, tak jsem toho měl prostě v jednu chvíli plný zuby.

V kapele Doggybag ses sešel s českou bubenickou legendou Karlem Jenčíkem. Jak na spolupráci s ním vzpomínáš? To přece pro Tebe musela být ohromná škola…
Karel byl výbornej, on je takovej strašně bezprostřední a velmi přátelskej. My jsme si hned od začátku byli docela sympatický. Hodně mě bavili jeho příhody, třeba jak vyhodil Lucku Bílou z kapely a tak podobně (smích). Je to taky velkej vtipálek. Ale pokud jde o muziku, tak mě strašně fascinovalo, jak je strašně přesnej. On má takovej ten pravej nefalšovanej bigbíťáckej beat, kterýho se furt drží. A i když je v kapele basák nebo kytarista, který neudržej rytmus tak  Karel pořád jede ve svých kolejích. To je skvělý. On má v hlavě fakt metronom. (smích) Já jsem se v Doggybagu strašně naučil takovej ten profesionální přístup k hudbě a  moc mi to dalo.

Dá se tedy nějak shrnout co všechno Ti ty různý projekty daly a jak z toho v současné době čerpáš?
Tak samozřejmě že ze všeho dodnes čerpám. Já to vidím tak, že muzikant se nejvíc posouvá živým hraním. I když je důležitý samostudium a cvičení techniky, tak čím toho máš víc odehráno, tím víc se zlepšuješ. Prostě ty zkušenosti z pódia jsou nenahraditelný.

Pojďme tedy zpět k Adambe, můžeš Vaši hudbu trošku víc představit?
Při mastrování cédéčka jsme se konečně zaškatulkovali, a to do folk-rocku, což asi nejvíce odpovídá. Zkrátka děláme české písničky v různých variacích rockové hudby. Když kouknu na náš playlist, tak tam máme ska, rock, hard rock, jazz, reggae, blues, funky, rock’n’roll, no je to pestré a tak nás to právě baví. Podobně to máme s texty, často jsou to dadaistické příběhy plné překvapění, jindy je to hluboké zamyšlení nad absurdností života. Ale jsem moc rád, že děláme český věci, toho jsem zastánce. Rozhodně by naše živé vystoupení mělo pobavit..

Adambe

 

Já tě znám spíš jako rockového kytaristu, takže mě celkem překvapilo, že Adambe je kapela zaměřená hodně akusticky.
To je hodně ovlivněno těmi mými spoluhráči. Já sice přicházím s většinou hudebních nápadů, ale v tý hudbě je zásadní piano, na který je kladen velký důraz, možná větší než na moji kytaru. To je dáno vlivem našeho pianisty, který původně hrál na klarinet a přeučil se na piano. On to není tak velkej bigbíťák jako já, spíš naopak je zaměřen na vážnou hudbu a taky na folk. Takže ta kapela je takovej náš průsečík. A když chceš hrát s těma lidma, se kterejma si rozumíš, tak musíš udělat nějaký kompromis, to je jako v manželství. (smích)

Nedávno jste vydali CD, které se jmenuje „Sociální kosmonaut tleská“, což je dost neobvyklý název, můžeš mi tedy vysvětlit, proč se ta nahrávka jmenuje zrovna takhle, má to nějaký význam?
Jasně, že to má význam, který vychází z titulní písničky „Sociální kosmonaut“, což je vlastně taková báseň o naší společnosti, o tom jak jsou lidi různý. A ten sociální kosmonaut to je každý z nás, to je člověk, který proplouvá celou společností a interaguje se svým okolím, který je samozřejmě u každýho různý. A to, že sociální kosmonaut tleská, to znamená, že my všichni bychom měli tleskat a mít radost z tý hudby nebo třeba z toho CD.

Fajn, ale spojení „Sociální kosmonaut“ je natolik neobvyklé, že by mě docela zajímalo, jak jste na něj vůbec přišli?
No, jak jinak než u piva. (smích) Většina našich skladeb je inspirována nějakým deliriem a tohle bylo jedno z těch těžších delirií. (smích) Náš perkusák je hodně literárně založený člověk a když se opije, stává se z něho skoro poeta. A právě v takových chvílích z něj padají takhle zajímavé věci a já si to vždycky zapisuju, případně nahrávám na telefon. No a tohle byla právě jedna z takových chvil. Takže je důležitý zaznamenat ve správnou chvíli ten správný nápad a o tom to celý je.

Nedávno jste měli křest CD, jak koncert proběhl?
Hele, výborně. Přišlo docela dost lidí. Měli jsme tam asi pět hostů, z nichž dva s námi hráli ‚z voleje‘, takže s námi ani jednou nezkoušeli. Zazpíval si s námi můj táta. Byli tam muzikanti, který s námi hráli na housle, ságo, ukulele a slide kytaru, takže to bylo takový pestrý. A měli jsme tam kluka, co na místě maloval obraz, který jsme pak vydražili, takže jsme měli příspěvek na CD.

Kde si tedy „Sociálního kosmonauta“  mohou fanoušci pořídit?
Protože jsme CD vydali vlastním nákladem a v omezeném nákladu, takže nemáme žádného oficiálního distributora, budeme ho prodávat na našich koncertech. Kromě toho si fanoušci mohou všechny skladby poslechnout  na Youtube a BandZone.

Sociální kosmonaut

Zúčastnili soutěže kapel ‚Skutečná liga 2015‘, kde jste se celkem dobře umístili. Jak to tedy dopadlo?
Jasně, skončili jsme čtvrtí, takže bramborová. Musím říct, že to byl dobrej zážitek. Já, protože jsem s kapely jedinej, kdo se stará o chod kapely a dělá nějaký promo, tak jsem někde na netu objevil výzvu k registraci do téhle soutěže. Pro nás to byla výzva a motivace k dalšímu zkoušení a pilování písniček. Takže jsme prošli základníma kolama a najednou jsme se dostali dál a procházeli jsme až do semifinále. Pro mě to byla i škola coby pro frontmana, protože jsem se na tom učil i jak mám komunikovat s publikem atd. Před posledním kolem jsme dokonce byli na druhém místě. Ale to víš, v tom finále jsou všichni výborní a všem kapelám to tam strašně šlape. No, a nakonec jsme skončili čtvrtí, což je myslím docela úspěch.

Koukám, že se rozhodně nenudíte. Jaké tedy máte plány do budoucna?
Já jsem hudebně dost plodnej, takže se chystáme nahrávat další CD. Jednak proto, že mám připraveno dost nápadů, a pak proto, že jsme na to aktuální nestihli nahrát moc písniček, je jich tam jen 7.

Takže máš nějaké ‚zbytky‘ z posledního nahrávání nebo půjde o nové písničky?
No, ono je to tak na půl, něco nám zbylo z předchozího nahrávání, ale jak jsem říkal, jsem dost kreativní, takže máme připraveny i písničky, které jsou úplně nové.

Kapela funguje jako akustické trio, nejsi tím při skládání písniček přece jen trošičku omezen?
Já sice ty písničky tomu našemu obsazení mírně přizpůsobuju, ale není to nijak dramatický, a věřím, že všechny písničky, který děláme, by šly bez problémů zahrát s  klasickou  rockovou kapelou s tím, že bych nehrál na  akustickou, ale elektrickou kytaru.

Takže nevylučuješ, že by jsi se do budoucna mohl zase objevit v nějaké rockovější kapele?
To vůbec nemohu vyloučit. Ale ono je to hodně o těch lidech. My jako lidi jsme si hodně blízcí a já kdybych chtěl vzít například bubeníka, tak bych musel vyřadit perkusáka a to by byl velkej zásah do lidskýho fungování kapely, takže to nepřipadá vůbec v úvahu.

A co třeba kdyby oba projekty fungovaly paralelně?
To bych si určitě dokázal představit, ale to teď zatím ještě není reálný. Já jsem rád, že to funguje tak, jak funguje a právě s těmahle lidma. Ale určitě by se mi to líbilo. Já ještě chodím do práce, a tak asi nemám sílu a energii se věnovat na plno dvěma projektům.

Napadla tě myšlenka, že bys mohl hrát s oběma projekty stejné písničky, akorát v jiném podání?
Já si dokážu představit všechny varianty, takže i tohle mě napadlo. Určitě by to bylo zajímavý a třeba kdybych měl takový to klasický power trio, tedy kytara, basa, bicí, tak bych se v těch písničkách s kytarou určitě víc vyřádil. (smích)

Odkazy na CD „Sociální kosmonaut tleská“

http://bandzone.cz/adambe