Paul Kowacz – kytarista a sběratel desek (část druhá)

Text: Luboš Hnát
Foto: Archiv Paula Kowacze, reprofoto obaly desek

Paul Kowacz

Paul Kowacz

K zajímavému rozhovoru jsem se sešel s kytaristou PAULEM KOWACZEM, který je nejen lídrem kapely Red Baron Band, ale i zakladatelem kapely 333. Tu založil společně s americkým zpěvákem Brynnem Stephensem a bubeníkem Petrem Chmelou. Skupina nedávno vydala živou desku, která vyšla přednostně na vinylu. V rozhovoru jsme se však nemohli vyhnout ani otázkám na aktuální dění v Red Baron Bandu. Těmto tématům se věnuje první část našeho rozhovoru. V jeho druhé části jsme si s Paulem i o jeho další životní vášni – sbírání desek, kterému je věnována tato část našeho rozhovoru. Jeho první část si můžete přečíst zde.

Kdy jsi vlastně začal sbírat desky?
Už když jsem jako malý kluk začal vnímat hudbu. Doma jsme samozřejmě měli gramofon a nějaké desky, takže když mi bylo pět nebo šest let, začal jsem si je poprvé přehrávat. Máma měla nějaké české singly, a protože mě nechala, abych to mohl obsluhovat, tak jsem si je sám pouštěl. Musím říct, že mi rodiče nikdy nezakazovali sahat na různá elektronická zařízení k přehrávání hudby. A v té domácí sbírce bylo několik zajímavých desek. Můj strejda s tetou v roce 1968 emigrovali do Kanady, a tak jsme odtamtud měli pár vinylů, které nám poslali. Jedním z nich byl poměrně raritní výběr Elvise Presleyho A Legendary Performer vol 1 s nádherným obalem. Je na něm perforovaný kruh, přes který je vidět kniha, která je vložená uvnitř. Jsou tam nádherný fotky ze začátků Presleyho éry. Ty nahrávky jsou jeho nejstarší písničky, včetně několika raritních věcí, který původně ani nevyšly, takže nejsou tolik známý jako třeba Love Me Tender nebo That’s All Right Mama. Tahle deska mě naprosto pohltila nejen hudebně, ale i tím, jak byla výpravně provedena. Tenkrát jsem samozřejmě neměl ani potuchy, kdo je to Elvis Presley a že to je nějaká modla. Ale líbila se mi hudba a přitahoval mě ten obal. Druhou takovou deskou bylo kanadské vydání výběru od Beatles s názvem Rock and Roll Music, na kterém jsou pouze jejich tvrdší pecky. Deska má taky krásný, stříbrný obal, na kterém je vidět kapela, a ten obal přidržují palce, které jsou plastické, a vypadá to efektně. To se mi moc líbilo. Právě tahle dvě elpíčka u mě spustila zájem o hudbu a potom i o vinyly.

Máš na tyhle desky ještě nějaké vzpomínky?
Zmíněné album Beatles Rock and Roll Music má navíc zajímavou historii. Když mi bylo asi 14, tak existovala kapela, která se jmenovala Dogs, což byl Beatles revival. Já jsem nebyl stálým členem té kapely, ale protože kluci zkoušeli se svolením mojí mámy u mě v pokoji, tak jsem si s nimi párkrát zahrál. Chodili jsme spolu na různý mejdany. Na jednom z nich jsem o tu desku přišel, ale asi po 30 letech jsem ji opět sehnal. Konečně už zase mám tu desku, kterou jsem měl na samém počátku…

Vzpomeneš si ještě, kdy sis koupil první desku a jaká to byla?
Ano, za komunistů se v Praze na Uhelném trhu konaly „černý“ burzy s deskama. No a já, protože jsem v té době neměl dost peněz, abych si mohl koupit elpíčko, jsem si asi za 10 korun koupil singl Pražského výběru Olda je přítel můj. A ještě jsem si asi za dvě koruny koupil fotku profesionálů Bodieho a Doyla. (smích)

 

Jakou desku považuješ za svou největší raritu?
Toho je víc. Například mám desku Beatles, která vyšla v německém knižním klubu v roce 1967. Vyšla na labelu Odeon pouze pro členy toho klubu a dnes se s ní nesmí oficiálně obchodovat. Takže ta deska je poměrně dost vzácná, prodává se za cenu okolo 1000 Euro. Svým způsobem rarita je i deska naší kapely 333 na fialovém vinylu, té vyšlo jenom 10 kusů. Pak mám desky, který jsou považovány za rarity, protože jsou to první vydání nějakého konkrétního titulu. Mám například první anglické vydání Beggars Banquet od Rolling Stones podepsané Richardsem a Woodem. Tahle deska se na trhu pohybuje kolem 650 euro bez podpisů. Dalším příkladem je první japonský vydání slavné desky s banánem Velvet Underground & Nico. To je taky poměrně ceněný vinyl. Ale já si cením i některých desek, který třeba stojí 10 euro, ale nedají se moc sehnat a je na nich skvělá hudba.

Kolik desek máš ve své sbírce?
Nemám to přesně spočítané, ale odhadem je to kolem 8 nebo 9 tisíc kusů.

Stíháš to vůbec poslouchat?
Řekl bych, že poměrně jo. Mám některý desky v několika různých vydáních a znám je jako své boty. Třeba první album Beatles mám vydané u nás, ve Francii, v Anglii. Ty desky mají například různé obaly, ale obsahují stejné písničky. Takže je nemusím poslouchat všechny.

Paul Kowacz

Paul Kowacz

V současnosti se hodně diskutuje o tom, jestli má lepší zvuk vinylová deska, nebo cédéčko. Jaký je tvůj názor?
Co se týká porovnání vinylu a cédéčka, jasně to vyhrává vinyl, protože na něm nejsou žádná komprimovaná data. Technicky má cédéčko pouze 16 bitů, což není nic moc, a frekvence je jenom 44,1 kHz. Takže vlastně nejde o žádný zázračný audio formát. Dnes už existují  mnohem kvalitnější zvukové nosiče: třeba Super Audio CD, které má výrazně větší kapacitu a audio formát je u něj taky mnohem lepší. Proto si myslím, že klasické CD, jak ho všichni znají, je mrtvá záležitost. Už v těch osmdesátých letech, kdy cédéčko začínalo, to byl v podstatě velký podvod na lidi, který na nějakou dobu udusil produkci vinylových desek. Ale to, že se vinyly opět vracejí, dokazuje, že ten zvuk je u nich prostě kvalitnější. Takže firmy, které tehdy tvrdily, že na CD dostaneme lepší zvuk, nám prostě lhaly.

S tím souvisí také technologie nahrávání. Před několika lety se hodně řešilo, zda je lepší analogové, nebo digitální nahrávání. Jaký na to máš názor?
No, já osobně ten rozdíl stále slyším, nicméně ta digitální technologie udělala díky zvyšování kvality hudebního softwaru a zvyšování výkonu počítačů velký krok dopředu. Proto i z digitálního záznamu dostaneš dneska velmi kvalitní zvuk. Ale tady se opět nebavíme o CD, ale o digitálním záznamu 96 kHz 24 bitů nebo ještě lepším. Navíc ten digitál má velkou výhodu v postprodukci. Editovat digitální záznam je daleko jednodušší, než stříhat a slepovat fyzický pásek.

Pamatuji si, že když cédéčka začínala, jedním z argumentů bylo, že se nedají poškrábat a ta nahrávka je nezničitelná. Co je na tom pravdy?
Tak tohle byl velký omyl. Cédéčko je naopak mnohonásobně náchylnější na poškození a poměrně malý škrábance dost často způsobují, že přeskakuje nebo nehraje, protože ta mechanika ho prostě nenačte. Kdežto vinyl, i když je poměrně hodně poškrábaný, tak hraje. I když třeba praská. Jde o to, že škrábance nesmí být moc hluboké: povrchové rýhy vůbec nevadí. Důkazem je třeba to, že třeba desky z roku 1920 pořád hrajou. Takže tvrzení, že CD jsou nezničitelná, byla obrovská mystifikace.

Jak moc se na výsledném zvuku odráží aparatura?
Ta je samozřejmě taky velmi důležitá. Kvalitní desku si můžeš pustit v podstatě na čemkoliv, ale kvalitu uslyšíš jen na kvalitním aparátu. Důležitá je taky otázka, jak moc peněz do toho chceš investovat. Dá se ale říct, že nemusíš mít aparaturu za milióny, aby sis užil kvalitní zvuk. Pokud bereme v potaz gramofon, zesilovač a reprobedny, velmi kvalitní vybavení se dá pořídit za nějakých 90 až 100 tisíc korun. Spousta audiofilů, kteří za aparaturu zaplatili milióny, by se mnou sice nesouhlasila, ale já tvrdím, že ty rozdíly už pak jsou v řádech procent. Ne ale desítek procent.

Častokrát jsem slyšel názor, že u elpíčka velmi záleží na pořadí písniček. Že ty nejlepší sklady se dávaly na začátek strany, že tam zněly lépe než uprostřed desky. Je to pravda?
Rozložení písniček na gramofonové desce má svá pravidla. Jenomže ne každý je dodržuje. Jedno z nich je to, že na jednu stranu desky by se nemělo dávat víc než 22 minut záznamu. Protože pak už to má moc úzký drážky a kvalita zvuku jde dolů. Samozřejmě že když je tam toho záznamu méně, je to lepší. Z technického hlediska je zvukově nejlepší začátek desky a nejhorší je to u konce, tedy u jejího středu. Proto se ke středu dávají skladby, které mají takzvaně zvukově méně informací: tedy spíš akustické písničky s menší dynamikou, které jsou o něco méně náročné na záznam do drážek.

Nicméně je spousta kapel, které hrají našlapanou muziku od začátku až do konce. Jak řeší tenhle technický problém?
To pak musí nastoupit určitá forma kompromisu a z nahraných skladeb se musí vybrat ta, která bude na začátku a která na konci. Ale popravdě ten rozdíl není moc velký a většina laiků ho ani nepozná. Ten záznam je zkrátka tak kvalitní, že rozdíl málokdo odhalí. Ale technicky to tak je. Musíš si navíc uvědomit, že řazení skladeb na desce často odpovídá nějakému uměleckému záměru. Takže aspektů, které ovlivňují pořadí skladeb, je víc.

To je případ třeba koncepčních desek, že?
Jasně, tam jde ještě o příběh, který se na té desce odehrává. A tudíž není možné, aby se ty písničky přehazovaly.

Jsi také pořadatelem burzy desek. Jak jsi přišel na tenhle nápad?
Jak jsem říkal, chodil jsem na burzy už za totality. Navíc v rámci sběratelské vášně jsem pořád chodil po nějakých bazarech nebo bleších trzích a podobně. Hlavním impulzem udělat burzu bylo, že jsme se bavili s ostatními sběrateli o tom, že by mělo smysl ji v Praze opět obnovit. Já třeba miluju, když můžu probírat regály s deskama a objevovat v nich nečekané zajímavosti. Jsem obdivovatel spousty muziky od klasiky, swingu až třeba po šedesátá léta. Proto mám strašně rád, když někam jdu a najdu hudbu, o který jsem nevěděl, že existuje, a která mě překvapí. Je spousta muziky, která se nedá najít na internetu ani jinde, takže si ji nemáš šanci poslechnout. A teď si vezmi, že takovou desku najdeš někde v zapadlým antikvariátě, to je nepopsatelný pocit! Ještě hezčí pocit pak je, když si ji přineseš domů a poprvé pustíš.

Jak často tyhle burzy pořádáš?
Jednou měsíčně v Biu Oko v Praze v Holešovicích.

Jak velký je o burzy zájem?
No, dneska je obecně zájem o vinylovou desku jako takovou. Například vloni byl gramofon v Anglii druhým nejčastějším dárkem k Vánocům. Samozřejmě, že jde jen o nějaký malý procento na trhu s hudbou, ale neustále to roste. A z toho všeho se odvozuje zájem o pražské burzy. Myslím, že spoustě lidí začalo docházet, že mít v počítači MP3, není všechno. Lidé začínají chápat, že je lepší vlastnit nějaký fyzický produkt a tím vyjádřit svoje sympatie k té hudbě. Dále jde o zvuk a samozřejmě nezanedbatelný je i fakt, že velký formát obalu LP dává mnohem víc prostoru pro výtvarné vyjádření. Když už začneš sbírat desky, dřív nebo později se dostaneš k tomu, že začneš shánět starší tituly. A buď reedice neexistují, nebo zkrátka chceš mít to původní vydání, a pak jsi odkázán na nákup z druhé ruky, a tudíž i na burzy.

Existují vůbec nějaké desky, které jsi nikdy neslyšel nebo je neznáš?
Jasně, a je jich nekonečně mnoho. (úsměv) Na hudební historii je fantastický to, že tě neustále má co překvapovat. Kvalitní hudby je pořád obrovské množství. Například v éře swingu bylo natočeno obrovské množství desek, které jsou jedna lepší než druhá. Já když vidím swingovou desku ze čtyřicátých nebo padesátých let, tak se ji nebojím koupit, protože tehdy natáčeli jenom výborní muzikanti. V rockový muzice byla podobně zlatá éra v šedesátých a sedmdesátých letech.