Živanická bigbítová plavba proti proudu času

1. 9. 2018 – Letní parket Živanice

Text: Pepíno Sodomka
Foto: Ivan Mikulec

Vítkovo kvarteto

Vítkovo kvarteto

I když velikostí malá, obec Živanice na Pardubicku má na rockové mapě své nezastupitelné místo. Rockový srdcař Pavel Šurkala zde pro tuhle muziku dělá hodně a po mnoha akcích se pustil i do pořádání jednodenního festivalu, kterým chce vzdát hold těm, kteří plnili sály i parkety k prasknutí v zlatých dobách bigbítových tancovaček. První ročník vloni nesl název Generace decibelů, podle názvu knížky Petra Doležala a také díky stejnojmennému songu legendární metalové kapely Orient.

Poslední letošní prázdninovou sobotu se velké množství rockerů opět sešlo na stejném místě, kde se konal druhý ročník festivalu, tentokrát nazvaného Živanický rockový masopust. Od rána zlobil déšť, ale jak říkal Zdeněk Reimont, kytarista v okolí hodně známé pardubické kapely Elán, „když mají hodní lidé předčasně ježíška, bigbítový pánbů to zařídí, a bude fajn“. A on jako by jeho přání vyslyšel a zhruba hodinu před začátkem akce pršet přestalo.

Vítkovo kvarteto - Míla Růžek

Vítkovo kvarteto – Jirka Růžek

Přesně v 17 hodin početný dav přivítali Pavel Šurkala a spisovatel Petr Doležal, který celý festival moderoval. A poté se jako uragán na pódium vřítili „veteráni“ Vítkovo kvarteto. Možná některým rockerům dělá problém se vyznat v nynějším názvu této bandy, protože nedávno z trosek Vítkova kvarteta vznikla kapela Veteráni studené války, aby se nyní dle slov zpěváka Jirky Růžka všichni muzikanti spojili a stali se z nich Vítkovi veteráni. Jejich vystoupení bylo strhující, Růžek často chodil zpívat mezi lidi a navodil opravdu parádní atmosféru. Došlo i na známé pecky Vítkovců a při hymně českých rockerů, songu Pražský démon zpíval snad úplně každý. Ačkoli, jak pravdivě Jirka říkal, jde o song, který sice všichni znají, ale kdo ho hraje a zpívá, ví málokdo.

Potom vystoupila bydžovská metalová banda Alžběta. Ta má v širokém okolí řadu příznivců, což bylo vidět i tady, a to naprosto zaslouženě! I když jde „služebně“ o mnohem mladší kapelu, parádně do koncepce festivalu zapadla. Nedávno se mě kamarád zeptal, na co budeme chodit, až staří harcovníci už nebudou hrát. Bez přemýšlení jsem řekl: „No, budeme chodit na Alžbětu.“ A za tím si stojím.

Alžběta

Alžběta

Publikum natěšené na další kapelu už zcela zaplnilo prostor pod pódiem a vyhlíželo jednu z opravdových legend, kapelu Keks. Její příchod přivítal bouřlivý potlesk a snad každý song zpíval téměř každý. K tomu myslím není co dodat – snad jen, že v takových chvílích člověk děkuje tomu nahoře, že skupiny jako Keks stále hrají a jsou s námi.

Keks

Keks

Pak se na pódiu objevila další slavná kapela, už téměř půl století fungující Benefit. Tato skupina má oproti všem ostatním jeden primát. Její koncert je totiž neuvěřitelně strhující, až si člověk říká, zda muzikanti víc času stojí na pódiu, či létají ve vzduchu. Řekl bych, že rozhodně vítězí druhá alternativa! Benefit zahrál průřez svojí tvorbou a závěrečná hitovka Ježibaba pořádně rozpumpovala publikum.

Poté v davu fanoušků vznikla doslova panika a strach. Rozneslo se totiž, že kytarista další legendy, co měla vystoupit, kapely Odyssea, Radko Andrejs je ve vážném stavu v nemocnici a skupina nezahraje. Vše na pravou míru uvedl Václav Běhavý, kytarista a zpěvák Odyssey, který prohlásil, že Radko je sice hospitalizován, ale měl by být v pořádku. Jeho vyjádření vyvolalo nadšení. Byla to hodně dojemná chvíle, při níž jistě nejedno oko zaslzelo. Odyssea přesto zahrála: možná poprvé ve své historii jen s jednou kytarou, jako trio. Jistě to nebylo na škodu věci, protože každou písničku zpíval opravdu každý, až z toho jezdil mráz po zádech.

Benefit

Benefit

Letošní živanický festival uzavřel kolínský Klaxon, který trochu doplatil na sílící déšť, před kterým už v pozdní hodinu někteří fandové utekli. Což ale nezměnilo nic na tom, že tahle rocková kapela sem rozhodně patří!

Celá akce se nesla v duchu návratu do oněch krásných, starých bigbítových časů. A přestože se říká, že dvakrát do stejné vody vstoupit nelze, Pavel Šurkala a všichni zúčastnění dokázali, že tenhle výrok pravdivý není. Na festivalu vládla pohodová, přátelská atmosféra, jako by se opravdu čas zastavil kdesi v 80. letech. Myslím, že tenhle pocit mělo hodně lidí. Nevěříte? Pokud vám český bigbít něco říká a máte pochybnosti o mých slovech, příští rok chce Šurkala sraz „bigbítových veteránů“ zopakovat. Tak přijďte, a uvidíte i uslyšíte sami. Na shledanou v Živanicích, obci, kde vládne bigbítový pánbů!

Odyssea

Odyssea