Phil Cambell and The Bastards Sons

5.3.2018 – Logo, Hamburk
Text: Jan Zahradil
Foto: Radek Zawadski.com (ilustrační foto)

Phil Campbell and the Bastard Sons

Phil Campbell and the Bastard Sons

Dobrá kapela se špatným zpěvákem
Kdo jiný než kytarista Phil Campbell si může na koncertě s nadhledem střihnout takovou klasiku jako Ace Of Spades nebo Overkill?  Vydržel po boku Lemmyho Kilmistera 31 let, nejdéle ze všech (1984-2015), po kapelníkově smrti se ani nepřidal k nějaké zavedené značce (jako bubeník Mikkey Dee), ani nezačal stavět superskupinu z hvězdných jmen (i když by s tím určitě neměl problém). Podnikl něco skromnějšího a sympatičtějšího. Vrátil se do rodného Walesu, založil rodinný band se svými třemi syny (Todd Campbell – kytara, Tyla Campbell – baskytara, Dane Campbell – bicí) , přibral zpěváka  a začal jakoby znovu, od píky.

Dnes pod názvem Bastard Sons objíždějí menší kluby po Evropě a začátkem roku jim vyšlo první album Age Of Absurdity. Protože ČR zatím vynechali, zajel jsem si na ně do klubu Logo v Hamburku.  Naživo se jistá inspirace stylem Motörhead nedá popřít, ale rozhodně nejde o žádný „tribute band“. Na Motörhead  je postavená tak půlku repertoáru, mimo již uvedených legendárních titulů třeba méně obehrané Deaf Forever nebo Just  ´Cos You Got The Power, ale nechyběla ani Going To Brazil nebo R.A.M.O.N.E.S.  a pár dalších. Zbytek pokryl Campbellův klan vlastními skladbami, zazněly i dva covery: Silver Machine z Lemmyho éry u Hawkwind a také Bowieho Heroes, kterou překvapivě – jako jednu z posledních – nahráli i Motörhead (vyšla poprvé nedávno na albu Under Cover).

Kapela hraje řízně, syrově, rychle, vysloveně pomalou skladbu neuslyšíte. Ani moc řečí, nějaké vtípky nebo instrumentální vatu – prostě se pořád hraje.  Muzikantsky bych vyzdvihl zejména bubenického synka Daneho.  Jeho strojově přesné bicí bez zbytečného předvádění se (žádné sólo!) ženou kapelu bez oddechu kupředu. Naopak slabým místem  je zpěvák Neil Starr. Nejen že nepatří do rodiny, ale zpívá podprůměrně, občas i falešně, navíc nemá ani žádné charisma, které by kompenzovalo jeho vokální nedostatky.  Tohle nechápu – trochu slušnější frontman by zvedl výkon kapely rázem o nějakých dvacet procent.

Nicméně Phil Campbell a jeho „bastardi“ v každém případě strhnou posluchače svou neokázalostí, upřímností, přístupností.  Je vidět, že pan otec a šéf si na stará kolena klubové hraní s chutí užívá, jako by se chtěl vracet v čase. Mladíci jsou zase vděční za takovou zkušenost. Přes půl Evropy na ně rozhodně jezdit nemusíte, ale kdyby hráli někde v dosažitelné vzdálenosti, neváhejte. Nudit se nebudete.