S.O.T.O., Vanadine, Rain

11. 4. 2016 – Nová Chmelnice, Praha
Foto: Petra Jablonická

Jeff Scott Soto

Ikonický zpěvák JEFF SCOTT SOTO, který se pyšní jedním z nejlepších hlasů současné hardrockové scény, dorazil se svou kapelou S.O.T.O. poprvé do České republiky. Konkrétně do pražského klubu Nová Chmelnice. Jako support se ten večer pražskému publiku představily dvě mladé kapely RAIN a švýcarští VANADINE.

Několik málo minut před osmou hodinou bylo v žižkovském klubu jen pár desítek muziky chtivých lidí, takže to na první pohled nevypadalo, že by se zanedlouho měla na pódiu objevit velká pěvecká hvězda světového hard rocku. Nicméně večer teprve začínal a pódium bylo zatím připraveno pro předkapely. Tou první byli Rain, kteří svůj set zahájili přesně úderem osmé hodiny. Hrají metal moderního ražení, který jako posluchač nijak nevyhledávám. O kapele jsem vůbec nic nevěděl a ani zpětně se mi o ní nepodařilo dohledat žádné informace. Pravdou je, že styl, kterým se Rain prezentují, mi příliš blízký není a ani vystoupení této party ze mě příznivce moderního pojetí metalu neudělalo. Soudě podle toho, že počet přítomných diváků v hledišti se dal spočítat na prstech obou rukou, si myslím, že kapela nikoho zvlášť nezaujala. Ani zvuk nebyl v tu dobu na Chmelnici ideální. Kytary byly příliš nahlas a v celkovém zvuku pak bylo na můj vkus hodně výšek. Zkrátka těch 40 minut, které měli Rain pro svůj set vyhrazeno, mě příliš nenadchlo. Na druhou stranu musím říct, že už jsem viděl vystoupení daleko horších předkapel.

Opět na minutu přesně se Chmelnicí začaly rozléhat první tóny intra, které předznamenalo další předkapelu – Vanadine. Jejich jméno ve mně lehce evokuje název nějakého medikamentu, že by tedy koketovali s psychedelií? Uvidíme, nechám se překvapit. Hned první písnička naznačila, že Vanadine budou o poznání melodičtější než jejich předchůdci. Také zpěvákův hlas zněl mým uším daleko líbivěji než hlas zpěváka Rain. První dojem byl tedy víc než slušný, takže jsem netrpělivě očekával, co předvedou v dalším průběhu svého vystoupení. Zvuk se také slyšitelně vylepšil, rozhodně byl celkově vyváženější než před ještě několika desítkami minut. Lidí pod pódiem také o něco přibylo, i když to stále ještě bylo málo; bylo ale vidět, že zábava se začíná postupně rozjíždět. Moje prozatímní spokojenost se přenesla i do druhé písničky a já si pochvaloval, jak vhodně byla druhá předkapela zvolena. Jenomže postupem času začali Vanadine do svých písní vkládat rapový styl zpěvu, který nemám vůbec rád, a moje počáteční nadšení začalo pomalu uvadat. V intru k jedné z písní se dokonce začaly ozývat nasamplované elektronické bicí, to byla pro mě poslední kapka, abych o kapelu ztratil zájem úplně. Přesunul jsem se tedy od pódia do zadní části klubu, odkud jsem sledoval zbytek koncertu. Škoda, začátek sliboval daleko zajímavější zážitek.

S.O.T.O.

Říká se, že konec dobrý, všechno dobré. V tom případě bylo vystoupení S.O.T.O. výborným zážitkem. Jenže mně to nedá, abych nenapsal, jaký byl vlastně začátek. Ačkoliv doslova před několika dny bylo pod hlavičkou SOTO vydáno nové studiové album s kouzelným ‚českým‘ názvem „Divak“, je aktuální turné ve znamení předchozí desky „Inside The Vertigo“ (2015). I když několik písní z aktuálního počinu se na setlist také dostalo, což byl třeba případ otvíráku „Freak Show“. Hned vzápětí přišla na řadu skladba „Wrath“ z loňské nahrávky. Chmelnice nebyla ani zdaleka naplněna tak, jak jsem na to zvyklý z jiných koncertů, nicméně alespoň pod pódiem se vytvořil jakýsi náznak kotle. Zvuk se také velmi vylepšil a s jeho kvalitou jsem byl tedy nakonec vcelku spokojen. Osobně mi bohužel ani jedna z nahrávek S.O.T.O. moc nesedí, protože obě alba Jeffa prezentují v moderní, tvrdší, téměř metalové poloze, na kterou nejsem zvyklý, já mám mnohem raději jeho jemnější a melodičtější tvorbu, kterou reprezentuje například deska „Damage Control“ (2012), ale ta ještě nevyšla pod hlavičkou S.O.T.O. A právě tahle melodičtější poloha mi v úvodu koncertu chyběla. Nicméně chápu, že aktuální tvorbu je třeba propagovat, a právě to S.O.T.O. zejména v první třetině koncertu dělali opravdu poctivě. Osobně mě ale potěšila až ta část koncertu, která začala připomínkou Jeffovy spolupráce s německým kytarovým mágem Axelem Rudi Pellem.

Z jejich společných nahrávek byla na setlist zařazena skvělá skladba „Warrior“, která plynule přešla do další báječné hitovky „Livinʼ The Life“, ta zase připomněla film „Rock Star“ a kapelu Steel Dragon. Když následující chvíle vyplnila úžasná Balada „When I’m Older“, která patřila k jednoznačným vrcholům koncertu, byl jsem nadšen. Poté sice zpěvák opět začal hrát skladby z novějšího období své tvorby, a tak zazněla třeba „Weight Of The World“ nebo „Unblame“, ale k těmto písním jsem už přistupoval daleko smířlivěji než v úvodu koncertu. Písnička „Tears In The Sky“ zase připomněla Jeffovo působení v kapele Talisman. Koncert se pomaličku chýlil ke svému závěru, a tak zazněla ještě skvělá píseň „I’am A Viking“, která opět plynule přešla do „I’ll See The Light Tonight“. Obě pocházejí z výborné desky „Marching Out“ (1985), kterou Jeff nahrál s Yngwiem Malmsteenem. A pak si Jeff pro obecenstvo připravil malou lahůdku. Kapela totiž odehrála medley světových hitů, v němž nechyběly citace takových velikánů jako Queen, Deep Purple a dalších. Když zazněl úryvek „Any Way You Want It“ od Journey, moje melodické srdíčko poskočilo radostí a rázem jsem zapomněl na všechny rozpačité pocity ze začátku koncertu. V medley se ke kapele připojil zpěvák Vanadine Mitch M. Mitchel, který si zahostoval také v přídavkové „Stand Up“. Takže konec dobrý, všechno dobré, a tenhle konec byl parádní. Muselo tedy jít o výborný koncert.