Yes

Kongresové Centrum – Praha, 30. 5. 2014

Letošní světové turné legendární artrockové skupiny Yes se nese ve znamení písní z raného obdobíkapely, tedy z desek „Close To The Edge“, „Going For The One“ a „The Yes Album“, jelikož se jednou z koncertních zastávek se stala i Praha, moc jsem neváhal a na koncert se vydal. Jako místo pražského vystoupení bylo tentokrát zvoleno Kongresové centrum, což není zrovna typické místo pro pořádání rockového koncertu. Na druhou stranu Yes nejsou žádná divočina takže se místo s muzikou ani moc nevylučovalo. Uvelebil jsem se tedy do pohodlného sedadla a čekal na začátek představení.

Ten přišel ve 20:05 kdy se rozezněly tóny intra po, kterém už na pódium přišli samotní muzikanti. Úvodní skladbou byla „Close To The Edge“ ze stejnojmenné desky. Jak se později ukázalo, dramaturgie koncertu byla docela logicky zvolena tak, že každá z přehrávaných desek tvořila jeden blok. Proto nemá cenu rozepisovat celý setlist – stačí si přečíst názvy skladeb na zmíněných albech. Byl jsem bohužel zklamán zvukem, který byl na můj vkus až moc vysoko a všechny nástroje byly posazeny do jedné roviny. Byl jsem také zvědavý na pěvecký výkon Jona Davisona, který sice dokázal, že má podobný hlas jako jeho předchůdce Jon Anderson, ale přeci jen zpívat jeho party je přeci jen docela náročné. V tomto ohledu jsem byl opět lehce zklamán, neboť jsem u Davisona postrádal charisma bývalého pěvce. Navíc se i na jeho projevu podepsal výše zmíněný zvuk takže zpěv místy připomínal nepříjemné pištění. Snad aby kapela nenarušoval celistvost muziky vůbec nekomunikovala s publikem, což podle mě mělo za následek, že koncertu chyběla ta správná atmosféra a vše bylo degradováno na „pouhé“ kino doprovázené vlažným potleskem mezi skladbami. K prvnímu proslovu se Chris Squire odhodlal až co dozněly poslední tóny skladby „Siberian Khatru“.

Druhý blok tvořilo album „Going For The One“. Bohužel platí to co jsem napsal výše, špatný zvuk, chladná atmosféra, navíc zmíněné album není nijak oslnivé a tak jsem tuhle část odseděl víceméně bez zájmu. Za zmínku stojí jen titulní „Going For The One“ a „Wonderous Stories“. Což jsou asi největší hitovky alba a na živo fungovaly také báječně. Před závěrečným dějstvím pak přišla dvacetiminutová přestávka.

Poslední část večera byla vyplněna písněmi z desky „The Yes Album“. Potvrdilo se mi, že právě tohle album je ze všech tří nejpovedenější a tak se jako mávnutím kouzelného proutku změnil ospalý ráz koncertu, nejen, že se pronikavě zlepšil zvuk, ale probudilo se i publikum a každou ze skladeb odměnilo bouřlivým potleskem. Snad největší ovace sklidila skladba „Clap“ v mistrovském podání Steva Howea. Ale publikum se báječně bavilo i nadále, což muzikanty přimělo k výletům na okraj pódia, dosud totiž svá stanoviště opouštěli jen velice zřídka. Ani jsem si nevšiml kdy, ale pod pódiem se vytvořil docela slušný kotel. Báječná „I’ve Seen All Good People“ zvedla ze sedadel všechny, kdo ještě seděli a atmosféra gradovala, jen škoda že nebyla taková hned od začátku, do konce večera zbývaly už jen pouhé dvě písničky. Přídavek byl jediný, ale parádmí „Roundabout“ z desky „Fragile“.

Celkově vzato, je škoda, že koncert získal grády až ve svém závěru, být rozjetý už na začátku, jednalo by se o parádní zážitek.