Pretty Maids, Aleš Brichta Project, Dirty Passion

Retro Music Hall – 12. 5. 2014
Foto: Honza Hýbl 

Není to tak dlouho co jsem byl na podařeném koncertu dánských rockmetalistů Pretty Maids. Tak jako se pachatel vrací na místo činu, vrátili se do Retra i Dánové. Jako support byl tentokrát avizován domácí Aleš Brichta Project, obsazení večera  tedy slibovalo pořádnou rockovou jízdu.

Dorazil jsem na místo lehce před třičtvrtě na osm a byl jsem překvapen velmi slabou návštěvou. Ještě než jsem se stačil rozkoukat rozezněly se tóny intra a na pódium přišla Švédská kapela Dirty Passion. Myslím, že nejen já jsem byl jejím příchodem nejen zaskočen, ale i dokonale zmaten, čekal jsem nástup „Brichtovců“, místo nich tedy přišli švédští mladíci. Usoudil jsem tedy, že Češi ten večer nevystoupí, časem jsem zjistil svůj omyl, ale nepředbíhejme. Zatím kapela Dirty Passion předváděla vcelku rutinní hardrock, nic co by urazilo, ale také nic co by nadchlo. Zvukově to nebylo ono, ale to jsem přisuzoval vcelku běžné situaci, takže jsem žil v nadějí, že se postupem času zvuk zlepším bohužel jsem se mýlil. Jinak ke Švédům není moc co napsat.

Zhruba ve 21:15 pro mě nečekaně přišel na řadu Aleš Brichta Projekt, v tuhle dobu bych už spíš čekal že přijdou hlavní protagonisté, ale konec konců na Brychtu jsem se celkem těšil takže proč ne. Aby těch překvapení nebylo málo byla doprostřed pódia instalována židle, nebylo pochyb, že Aleš odzpívá tenhle koncert v sedě. První skladba „Anděl posledního soudu“ mě vůbec nenadchla, zvuk se vůbec nezlepšil, sedící Brichta působil velmi nepřirozeně a měl jsem dojem, že ani hlasově nebyl zpěvák v optimální formě. Byl jsem tedy zvědav co přijde dál. Bohužel jsem se výrazného zlepšení ani v jednom ohledu nedočkal. Sál se sice zvolna začal plnit, ale stále ještě bylo znát, že moc lidí si ten večer do Retra cestu nenašlo.

 

Pretty Maids, Aleš Brichta Project, Dirty Passion - Retro Music Hall, 12. 2014

Setlist Brichtova projektu se vcelku logicky pojil k aktuální desce „Údolí sviní“, ale zpěvákův výkon prostě ten večer nebyl dobrý. Takže ani jindy skvělé pecky jako „Deratizér“ nebo „Peklo už čeká“ tentokrát prostě nefungovaly. Možná to bylo způsobeno tím, že Aleš nastupoval další den na jakousi operaci, čímž ostatně vysvětlil i své sezení. Nicméně faktem zůstává, že se mi koncert moc nelíbil. Když principál pak ještě nevybíravě sjel své fanoušky za to, že se dožadovali arakainovské „Princess“ upadl jsem do jakési letargie ze, které mě vytrhla až moje oblíbená pecka „Apage Stanas“, po ní jsem už více méně vyhlížel konec, který obstarala thrashová klasika „Gladiátor“ ta měla ovšem smůlu, že stále nezlepšující se zvuk z ní udělal jen neskutečnou zvukovou kouli.

Až ve 22:00 se na pódiu objevili dánští Pretty Maids. Jejich podzimním koncertem jsem byl nadšen a tak jsem si myslel, že to tentokrát bude stejně, jenže zase jsem se mýlil, po kolikáté už? Letošní turné je ve znamení poslední kompilační desky „Louder than Ever“ a z této desky byl i otvírák koncertu, který obstarala novinka „Nuclear Boomerang“ na kterou navázala „Psycho Time Bomb Planet Earth“ z desky „Scream“. Přiznám se, že od Dánských veteránů mám dobře naposlouchány zejména první dvě desky z osmdesátých let, takže jsem v první fázi koncertu vůbec netušil co se právě hraje. Navíc mnou stále očekávané zlepšení zvuku nepřicházelo, což mi na náladě nepřidalo. Publikum si tou dobou už cestu do Retra našlo, takže účast byla nakonec naštěstí docela obstojná, ale koncert mě zatím nijak nestrhnul. K větší spokojenosti jsem měl důvod až při „Red, Hot and Heavy“. A když o chvíli později zazněl motiv z legendární Floydovké „Another Brick in the Wall“ začal jsem s chutí nasávat atmosféru koncertu.

Bohužel spokojenost opět vystřídaly chmury protože se opět začaly hrát kousky z desek, které neznám, neotrávil mě ani tak výběr repertoáru jako spíš zvuk, který mi zabraňoval vychutnat si kvalitu mnou nepoznaných písniček. A tak to vlastně šlo pořád dokola, když zaznívaly pecky jako „Rodeo“, „Yellow Rain“ nebo „Back to Back“ byl jsem docela spokojený, při jiných písních se spokojenost kamsi vytrácela. Nicméně musím přiznat, že když jsem se rozhlédl kolem sebe viděl jsem i výtečně bavící se tváře. Na mojí pochmurné náladě se asi podepsala také únava z dlouhého večera, který mně většinu času ničím nezaujal. Dokonce jsem uvažoval o předčasném odchodu. Ale bylo znát, že se koncert i tak chýlí k závěru takže jsem vydržel. Poslední skladbou byla velezánámá „Future world“ a mně po tváři přejel náznak úsměvu.