Nová Růže

Klub Roxy – 18. 12. 2014
Foto: Honza Průša
Korektury: Eva Hloušková www.irockshock.net

Skupinu Nová Růže si pamatuji ze svých raně pubertálních let na přelomu osmé a deváté dekády minulého století. Ta dvě alba, které kapela stihla vydat do dnes s oblibou poslouchám. Živě jsem však neměl to štěstí Novou Růži vidět a tak jejich vystoupení v Pražském klubu Roxy bylo pro mě vlastně splněným snem na, který jsem čekal dlouhých 22 let. Podle toho, jak se klub zaplnil odhaduji, že na tento koncert čekalo stejně tak jako já více fanoušků mé generace.

Nová Růže

Krátce před půl devátou jsme se tedy všichni dočkali a Nová Růže ve svém původním obsazení nakráčela na pódium. Hned při první pecce „Na kolenou“ se publikum chytlo a společně s kapelou začalo odzpívávat text skladby. Jakoby snad ani těch 22 let koncertního půstu neexistovalo. Trošku jsem byl překvapen přítomností vokalistek. Později jsem došel k názoru, že jejich přítomnost koncertu v ničem neublížila avšak ani ho o nic neobohatila, zkrátka duo doprovodných zpěvaček bylo podle mě lehce nadbytečné. Hned od začátku jsem byl potěšen čitelným zvukem jemuž dominovaly klávesy Oty Balage. V sále tedy hned od prvních tónů panovala velice příjemná atmosféra. V první půlce koncertu se sázelo především na hity z debutové desky z roku 1990. Která je podle mého názoru povedenější než její o rok mladší nástupce. Logicky největší ohlas sklidili asi největší hity Nové Růže, tedy „Anděl fantazie“ a „Kariéra“. Rozhodně však nezapadli ani ostatní písničky jako „Giordano Bruno“, v níž se doprovodné zpěvačky předvedly v mnišských kápích.

Nová Růže

Osobně mě ještě potěšila skvělá „Faux pas“. Do této části koncertu se dostalo i několik písniček z druhého alba kapely, jako třeba příjemná „Tajnej plán“ nebo „Rapl ‚n‘ Roll“. V zásadě je, ale možné říct, že setlist více méně dodržel chronologii vyšlých alb. A právě v tom spatřuji největší slabinu comebackvového vystoupení. Koncert předělilo solidní bubenické sólo Franty Höniga, které rozhodně nenudilo.

Nová Růže

Do druhé půle tedy kapela přišla s písničkami, mezi nimiž bohužel chybí výraznější hit. Nicméně protože každé pravidlo má svou výjimku ani moje předchozí tvrzení neplatí beze zbytku. Tou výjimkou byla v tomto případě báječná pecka „Nenapravitelný hřích“. Při vší úctě však ve mě nedokázaly skladby jako „Antisovět“ nebo „Příliš mnoho generálů“ vyvolat takové nadšení jako tomu bylo u starších písniček. I přesto bylo na jednotlivých muzikantech vidět jak si svůj návrat užívají. Vcelku podle očekávání nejvíce řádil Vilda Čok. Nejméně nápadný pak byl asi kytarista Petr Roškaňuk. Nicméně protože všichni zúčastnění jsou muzikanti par excellence nebylo po stránce hudebních výkonů koncertu co vytknout. Pomalu se blížil závěr koncertu. Zazněla ještě pomalejší věc „Srážka s bídou“ a vypalovačka „Kebule“, po té už se kapela rozloučila a odkráčela z pódia. Obligátní přídavek pak obstarala „Rocková tráva“ a křehká „Sbohem“. Publikum se však s koncem koncertu nechtělo jen tak smířit a tak si po chvilce přivolalo Novou Růži zpět. Úplný závěr tak obstaralo opakování dvou největších hitů, tedy „Anděla Fantazie“ a „Kariéry“. Což zákonitě vyvolalo nejen ve mě novou vlnu nadšení.

Nová Růže
Skončilo tedy velice příjemné připomenutí osmdesátých a devadesátých let. Kdyby byl koncertní setlist poskládán malinko jinak nebylo by večeru co vytknout.