Ota Petřina – kytarová ikona, která zamířila do hudebního nebe

Ota Petřina

Text: Roman Zahrádka
Foto: Ája Dvořáčková

Když rapper a bubeník kapely Chinaski Otakar Marpo Petřina oznamoval v sobotu 11. července smutnou zprávu, že se jeho otec a výtečný český kytarista, skladatel, textař, zpěvák a kapelník Ota Petřina odebral do hudebního nebe, uvědomil jsem si, že odchází tam nahoru člověk, který dvakrát tvrdě zaplatil daň za svoji neústupnost. Nejprve za svoje dlouhé vlasy, které odmítal ostříhat i za cenu zákazu veřejného vystupování před rokem 1989, a podruhé za svoji vášeň k silným francouzským cigaretám bez filtru, kterých prý vykouřil denně až osmdesát. Ota byl prostě svůj a podle toho se také později formovala hudební tvorba tohoto absolventa Pražské konzervatoře (1964 – 1970).

Jeho hudební dráha odstartovala ještě v době studií v orchestru Divadla Rokoko, kde doprovázel na kytaru Martu Kubišovou, Helenu Vondráčkovou a Václava Neckáře, z nichž později vznikla slavná skupina Golden Kids, která převzala do svého repertoáru i Petřinovy rockové balady „Nautilus“ nebo „Royal“ a zpíval je Neckář. V té době napsal Ota Petřina také píseň pro Martu Kubišovou „Tak dej se k nám a projdem svět“ na její první album „Songy a balady“. Po zákazu skupiny Golden Kids a Marty Kubišové se Ota Petřina uchýlil ke spolupráci s Václavem Neckářem a v letech 1971 – 1974 vedl jeho skupinu Bacily. Podílel se zároveň na jeho stěžejních albech „Tomu, kdo nás má rád“ a „Planetárium“. Vedle toho sehrál v této době i významnou roli při přípravě alba 13 HP sourozenců Ulrychových.

Poté se ale Ota Petřina osamostatnil a stal se vyhledávaným studiovým hráčem. V roce 1978 vydává své první sólové album „Super-robot“, které je ukázkou progresivního rocku plného melancholicky křehkých písní, které otextoval jeho kamarád Zdeněk Rytíř a které Petřina kompletně nazpíval. Na přelomu 70. a 80. let spojil potom Ota Petřina svoji spolupráci především se zpěvačkou Petrou Janů, jíž pomohl nastartovat její (v té době rockovou) kariéru. Z této spolupráce vzešla výtečná alba „Motorest“ a „Exploduj!“, na které složil Petřina všechny skladby a vyšperkoval je několika na svou dobu opravdu tvrdými kytarovými sóly. Na druhé album napsal dokonce i několik textů, které psal opravdu jen výjimečně – to když textař nedodal včas slíbený text. Pověstný tím byl zejména Zdeněk Rytíř, s nímž se Petřina kvůli tomu na počátku 80. let autorsky rozešel. V dalším období proto připravil Petřina už s jinými textaři pro Petru Janů další dvě povedená alba „Já + My“ a monotematickou desku „Ročník 50“, na které si s ní i zazpíval takřka dvacetiminutový duet. V roce 1980 zanechal Petřina také otisk na prvním studiovém albu skupiny Katapult „2006“ mnoha do té doby u nás neotřelými tvůrčími postupy, jako byla například kytarová sóla nahraná pozpátku. Následně se přidal jako neoficiální host k turné Katapultu k tomuto albu a svým nevšedním zevnějškem a především údernými kytarovými riffy a sóly dokázal zvednout fanoušky dobré rockové muziky ze židlí.

V roce 1982 složil Ota Petřina spolu s textařem Ladislavem Kantorem pro Václava Neckáře první díl jeho trilogie „Příběhy, písně a balady“, jež byla komerčně úspěšná, a tak spolupráce s Kantorem pokračovala i na některých písničkách pro skupinu C&K Vocal, v níž mimo jiné vystupoval i Luboš Pospíšil. Roku 1983 se autorsky podílel na jeho první sólové desce „Tenhle vítr jsem měl rád“, jež obsahovala i stejnojmenný hit, který patří dodnes k nejúspěšnějším v jeho repertoáru. Pospíšil vedle toho svým nezaměnitelným hlasem proslavil i Petřinovu píseň „Marylin, goodbye“, z které se stal později další velký hit. Téhož roku připravil Ota Petřina i své druhé, a zároveň poslední autorské album „Pečeť“, na němž spojil své síly s básníkem Pavlem Vrbou. Svou náladou přitom volně navazuje na obrazotvornou atmosféru svého předchůdce.

Ve druhé polovině 80. let se Ota Petřina znovu výrazně autorsky připomněl po boku Václava Neckáře, s nímž připravil hardrockové album „Pod komandem lásky“. Krátce ještě spolupracoval se zpěvačkou Evou Hurychovou, pro kterou napsal několik písní, avšak po roce 1989 se jeho další muzikantská kariéra odvíjela především od koncertování s Neckářovou kapelou Bacily, kdy si mohl konečně vynahradit dlouholetý koncertní půst, který mu předtím naordinovali soudruzi. Ještě několikrát se vedle toho zapsal svými skladbami i do repertoárů několika interpretů – Hany Zagorové, Jiřího Korna, Jitky Zelenkové či Petra Rezka, a rockery bude zajímat, že i Michala Prokopa nebo Aleše Brichty, to aby nevznikaly pochyby, že jako starý bard a excelentní kytarista, kterého Luboš Pospíšil srovnával s Jimmym Pagem z Led Zeppelin, snad vyměkl a dal se na popík. Tak to ani náhodou. Do poslední chvíle byl respektovaným muzikantem, který jen velmi nerad dával rozhovory, avšak pod slupkou jeho neprostupné vizáže se rodily krásné a v kontrastu s tím nesmírně křehké písničky, z nichž některé mu zajistily v srdcích pravověrných rockerů nesmrtelnost. I díky tomu vstoupil v roce 2010 do Beatové síně slávy a mohl tak odejít do hudebního nebe se všemi poctami. Oto, goodbye!

Diskografie:

1978 Super-robot – Supraphon, LP
1983 Pečeť – Supraphon, LP
2009 Super-robot, komplet – Supraphon, 2CD

Je autorem hudby ke dvěma celovečerním filmům:

1980 Koncert
1982 Smrt talentovaného ševce