G3

Praha, 31. 7. 2012

Tak tenhle koncert měl být splněným snem. Vždycky jsem chtěl projekt G3 vidět živě. Letos se mi to konečně podařilo. Aktuální sestava – Satriani, Vai, Morse, slibovala velký zážitek. Nicméně Steve Morse byl zároveň velkým otazníkem. Jeho sólovou tvorbu vůbec neznám. Jako kytarista Deep Purple je ovšem excelntní. Byl jsem tedy zvědav, jak se Steve popasuje s rolí sólisty. Před začátkem koncertu bych se byl vsázel, že zazní „Smoke on the Water“. Mému přesvědčení nahrávala účast dvou kytaristů DP a také bych zařezení pecky bral jako skvělou poctu nedávno zesnulému Jonu Lordovi.

Jako první se úderem 20. hodiny na pódium dostavil Steve Morse se svým bandem. Jak už jsem psal, od Steva neznám ani notu, no uvidíme. Hned ze začátku mě zaujal prapodivný zvuk bicích, byl slyšet hlavně „kopák“ a zvuk „céčka“ byl hodně zvláštní. Zvuk basy také nijak neoslnil, na můj vkus byla naladěná dost vysoko a výkon basáka mě také napřesvědčil o tom, že bych se právě účastnil akce pro hudební fajnšmekry. Samotný Steve Morse sice předváděl bravurní techniky a na jeho práci s kytarou, kdy neustále malíčkem dolazoval nástroj podle aktuálního zvuku, byla radost se dívat. Hudba samotná mě však moc nezaujala, chyběla mi v ní energie. Pokud jde o show, ta nebyla téměř žádná, Steve jen zřídka kdy udělal pár kroků sem a zpátky. Usměvné bylo, že když se Steve pustil na své výlety, tak osvětlovač, který měl světla nastaveny pevně do jednoho bodu, je musel ručně přesouvat, neboť kytaristovy procházky neměl v ovládání světelného parku nijak zakomponovány. Steve svojí show moc nenadchl, ač je to bez debat kytarový mistr, sluší mu to více v „Párplech“ nežli sólově.
Set List: Name Dropping, The Introduction, On the Pipe, Vista Grande, John Deere Letter, Baroque ‚n Dreams, Rising Power, StressFest, Cruise Control (Dixie Dregs cover)


Steve Vai naopak okořenil svůj set neuvěřitelnou show, jeho tanečky a „epileptické záchvaty“ dodaly jeho muzice další rozměr.  Narozdíl od Morseho se Vaiův band skládal z pěti hudebníků, což se odrazilo i na zvuku, který tak byl hutnější a rozmanitější. Vai předváděl celou škálu éterických zvuků a sirén. Což o to, Vai je nezpochybnitelný mistr, ale měl jsem pocit, že občas by méně znamenalo více a kdyby mistr omezil zvukový rejstřík, nemuselo by to být tak únavné. Klasickým příkladem byla závěrečná For the Love of God, kdy jen závěr skladby tvořily dobré tři minuty zvukové orgie.  Celkově byl, ale Vaiův set mnohem živější a zábavnější než u Steva Morse.
Set List: The Audience Is Listening, The Animal, Tender Surrender, Building the Church, Whispering a Prayer, The Crying Machine, For the Love of God


Nejdelší pauza na přestavbu pódia byla před setem mistra čaroděje Satrianiho, na jehož příchod jsme si počkali celých 20 minut. Ovšem čekání stálo za to. Joe neponechal nic náhodě a sázel jednu pecku za druhou. Jeho set mi přišel nejrockovější a nejpísničkovější. Satch byl také ze všech tří kytaristů nejhovornější. Kapela šlapala a neponechávala nikoho na pochybách, kdo že je tu králem. Jeho set se mi líbil  zatím ze všech nejvíc a to jak hudebně tak i zvukově, prostě lahůdka.
Set List: Crowd Chant, Ice 9, Flying in a Blue Dream, Satch Boogie, Crystal Planet, Dream Song, God Is Crying, Always with Me, Always with You, Surfing with the Alien


Před závěrečným jamem se naopak žádná pauza nekonala. Satriani s kapelou ani neodešli z pódia. Technici pouze zapojili zbývající dva aparáty a pak už Joe vyzval publikum, aby vytvořilo řev a přilákalo tak zpět na pódium zbývající dva „stydlivé“ kytaristy. To ani nedalo moc práce a oba se na pódiu objevili. Bez zbytečných cavyků všichni spustili klasiku od Kinks „You Really Got Me“. Zpěvu se ujal Mr. Vai a byla to jízda neskutečná, všichni tři vystřihovali sóla jako z partesu a jednoznačně potvrzovali svoje mistrovství. Nejvtipnější okamžik celého koncertu nastal, když před druhou slokou přešli Satriani a Morse do mnou očekávané „Smoke on the Water“, zezadu se mezi ně vklínil Vai, oba odstrčil a přešel zpět do  „You Really Got Me“, kterou pak všichni dohráli. Tato epizoda mě utvrdila v přesvědčení, že „Smoke“ prostě musí zaznít. Obdobnou nálož avšak bez podobného vtípku pak mistři zopakovali v klasice „White Rooms“ od Cream. Co dodat. Před závěrečnou peckou Satriani oznámil, že z G3 se nyní stává G4 a pozval na pódium dalšího kytaristu. Pokud jsem Satrianimu dobře rozuměl, měl jim být slovutný Al Di Meola. Mr. Meolu neznám ani po vizuální stránce a tak tuhle informaci musím někde ověřit. Pokud by ovšem velký Al stál ten večer na pódiu, jednalo by se o absolutní pecku a nechápu, že se o tom žádná z internetových recenzí nezmiňuje. Každopádně závěr večera obstarala hitovka „Keep on Rockin‘ in the Free World“ od Niela Younga, kterou už G3 hrála při turné s Malmsteenem. Což o to, pecka je to parádní, ale její natahování mě tolik nebavilo, svojí „Smoke“ bych ocenil víc. Ještě, že jsem se s nikým nevsadil, prohrál bych kalhoty. Celkově ale šlo o výbornou hudební lahůdku, na které si kdykoliv rád smlsnu znovu.


© 2012 www.FotoZajda.cz